"Ale proč?"

Můj červený brouček, jak s oblibou nazývám svou maličkatou Toyotu, svými roztomile zašpiněnými kukadly krájí čerň páteční noci. Odhaluje mi svým světlem cestu v temnotě noci kdesi v lesích okolo Olomouce. Jedu střídavě, tu a tam pomalu, tu a tam rychle. Bezmyšlenkovitě, bez cíle. Naslouchám nicotě. Pokračuji dál, aniž bych věděl kam. Vydávám se vstříc neznámu poháněn naivitou, že konečně najdu to, co marně celou tu dobu hledám. Pokračuji stále dál, kilometr za kilometrem, a přitom polykám hořkou pilulku zbytku realismu, co mi stále koluje v žilách. Na stráních si všímám zářících očí jelenů. Kdesi hluboko uvnitř si přeji, aby alespoň jeden vběhl na vozovku a dokončil celou tu ironii – anihilace jeho nevinných parohů a srsti, o nichž básnila, a nicotnosti mojí duše, již jsem nikdy nedokázal překonat.

Krásná iluze nebo iluze krásna

„Ve svý podstatě je to stejně jenom a jenom tvoje vina. Furt chodíš někam za těma svýma přiblblýma kamarádama, děláte bůhvíco, a když už si na mě uděláš čas, tak jsi stejně myšlenkama úplně mimo. Jako víš co, já už chci mít takový ty jistoty… No, a ty mi je nedáváš. Fakt ne. On přišel ve chvíli, kdy jsem potřebovala objetí a tys tu zrovna nebyl. Byl to jenom úlet. Nic k němu necítím. Chci být s tebou… Posloucháš mě vůbec?“

„Cože?“

Bestiálně šťastný

Je to zvláštní pocit, ležet znovu ve svojí staré posteli a prohlížet si všudypřítomné fotky, které ve mně vyvolávají jen letmé vzpomínky. Ironické je, že ale i tak jsou živější než poslední rok mého života. Obrazy žen, jež si mě prohlíží svýma očima z modrého akrylu, mi dávají vzpomenout na nekonečné odsuzování, podezřívání, sledování, naléhání, prošení, milování a nenávidění, odpouštění – na moje staré já. A moje nynější já tady znovu po roce sedí, hledí tváří tvář minulosti a neví, zda se má začít smát anebo brečet.

Po absinthu je srdce něžnější

Obracím do sebe panáka absintha. Zvedá se mi žaludek. Jako by mi v něm explodoval granát. Situaci uklidňuji loknutím si zvětralého piva. Zapaluji cigaretu a kývnutím pobízím barmana, aby nalil dalšího. Pohled se mi začíná zpomalovat, etanol se koncentruje v žilách. Malátním. Klopím do sebe dalšího absintha. Doufám, že zmizí ten hněv, co mě spaluje. Doufám, že zmizne ten bordel v hlavě a já se utopím v nicotě opilosti. Je čas. Jít a neutíkat, nestát opodál, ale jednat.

Pokoj číslo šedesát dva

Na telefonu mi zvoní budík. Vypínám jej. Stejně se už půl hodiny převaluji v posteli. Zapaluji si cigaretu z okna i přes výslovný zákaz na dveřích. Pozoruji proudící vršky deštníků, jak se míhají v ulicích probouzející se stověžaté metropole. Poprchává. Čistím si zuby, oplachuji obličej, vykonávám ranní potřebu se strojenou precizností. Rovnám si materiály do brašny. Naposledy kontroluji diář. Mám ještě hodinu k dobru. V kanceláři mám být až za hodinu a půl. Poslušně zastelu, ačkoliv mi říkali, že nemusím. Pokojské připravím ručníky, přestože nemusím. Oblékám si košili, vážu si kravatu a zamykám hotelový pokoj číslo šedesát dva.

Protože debily nemá nikdo rád

Silvestra jsem strávil v práci. Jelikož a protože jsem morální sebestředná svině, ožral jsem se už dopoledne. A světe div se, vedoucí mě nijak neodsuzovala. Hyeny převlečený za lidi mají všichni rádi, to je ta na hlavu postavená logika, podle níž všichni fungujeme, žejo. Po práci mě kamarádi nabrali na nákupy. Chlast, petardy a tak. Navařili jsme kotel toho nejluxusnějšího guláše pod nebem,  všechno navozili do klubu, sestavili odposlechy a začali se loučit s předešlým rokem. Na půlnoc na náměstí vyhlížet starou lásku. Marně, přirozeně. Pak se složit do bezvědomí. Můj silvestr skvěle ilustroval celý předešlý rok 2016.

Povaha alkoholická, místy narkotická

Pokud jste někdy navštívili moravskou metropoli s obrovským černým vibrátorem vraženým uprostřed náměstí, a ochutnáváte-li alespoň občas atmosféru nočního života, určitě vám neunikl ten kouzelný pohled na ta pofidérně vyhlížející individua, jež se nachází v časných ranních hodinách v srdci velkoměsta, totiž na hlavasu. Občas to vypadá jako výběr toho nejlepšího z obludária: silně zapáchající bezďák s plnovousem, co se válí na lavičkách, sporadicky oblečená slečinka, která hystericky hledá svého imaginárního prince v taxíku, poblitého študáka, jež se marně snaží trefit ten správný rozjezd, anebo zakrvácenej kámoš, kterej netuší, co se vlastně stalo a kde to vlastně je. O všech si v první chvíli řeknete, že jsou to životní trosky, zpodina společnosti, odpad, co by se měl zlikvidovat. A asi máte i do určité míry pravdu. Já si prošel všemi rolemi „hlavasu“, a životní troskou jsem bezpochyby byl a jsem, ale nejsem jí jen tak, takříkajíc z dlouhé chvíle, ale proto, že v danou chvíli jsem bestiálně šťastný.

Brutální všechno

Přijít z práce, sednout do auta, natankovat plnou, nabrat dva kamarády a jen tak, bez nějakýho předchozího domlouvání se sebrat a odjet do Itálie. Na noc. Na drink. Nebo jen tak, sednout v půl čtvrtý ráno do taxíka s člověkem, o němž nevíte ani to jméno. A zmizet pryč, netušíc kam. Nebo křičet na policajty, kopat do jejich blikajícího auta. Nebo jim v otcově autě ujíždět. Nebo sedět za mřížema, na záchytce. Nebo se probouzet na lavičce. Nebo v úplně cizí posteli. V úplně cizím městě. Nebo zvracet krev. Nebo šňupat ze země. Nebo jen tak se zástavou srdce v klidu ležet a snít. To všechno by se jednomu mohlo zdát jako nějakej výcuc z nějakýho Kerouacova díla. Pravda ale je, že je to redukovaný jeden měsíc mýho života. A upřímně, zas taková prdel to není. Minimálně teda teď už ne.

Jak jsem skončil na záchytce

S obtížemi otevřu oči. V hlavě mi třeští. Žaludek už dávno vypověděl službu. O jeho existenci se dozvídám až s šílenou bolestí při plivání krve. Ležím na dvoucentimetrovém molitanu zabalený do kusu hadru. Jsem nahý. Rozhlížím se. Blikající světlo na stropě mi do prázdnoty mozku vypaluje díru. Hledím do prázdných stěn, jejichž pravidelnost narušují pouze zamřížované dveře. Je mi zima. Z vedlejší cely slyším nářek a pláč, který se mísí s nadáváním z cely druhé, na něž se nedostavuje odpověď. Snažím se vstát, leč nohy vypovídají službu a já svalím zpátky na molitan. Jsem v prdeli, pomyslím si. Jsem na záchytce, uvědomím si.

O rozcházení

Co svět světem stojí, psi honí kočky, kluci provokují děvčata, chlapy chodí na jedno a dámy zase na nákupy. Stejně tak se lidé sbližují, milují, hádají a samozřejmě i rozcházejí. Asi snad každý si v životě projde tou idiotskou životní zkušeností, kdy má pocit, že se mu boří celý svět, že jeho smysl se rozplynul a že jediným východiskem je laso nebo most. Rozchod je tak hnusně obyčejná a všední záležitost, co mě ale i po těch letech nepřestává překvapovat.

Jistota maloměsta

Každé ráno, když vstanu, uvařím si rozpustné kafe a na zápraží vykouřím cigaretu. Přečtu si zprávy, obleču se a vyjdu ještě temnými ulicemi do práce. Každý den v ten samý čas. V parku dám místnímu bezdomovci cigaretu. Už se mě ani neptá, nikterak nelanaří. Prostě mu ji dám. Na křižovatce pozdravím slečnu květinářku. V trafice koupím cigarety. Petry. Už přes půl roku. Za přepážkou vesměs všechny znám, takže dokážu odhadnout, co po mně lidé budou chtít. Na oběd chodím do restaurace, kde obsluhuje bývalá mého kamaráda. Bez optání donese meníčko. Po práci skočím za kamarády do místního non-stopu. Barman Macík roztáčí jen, co mě uvidí. Vášík, Ládík, Milouš. Společně otrávíme organismus několika litry vychlazené jedenáctky. A ráno zase na novo. Pro někoho nudný stereotyp, šedá každodennost. Pro mě tolik hledaný klid a jistota.

Jak jsem se sblížil s blížencem

Moje milá rudovlasá přítelkyně toho u mě nechala spoustu. Spodní prádlo, šminky, peněženku, klíče, telefon. A já se jí pak marně snažil dovolat (v duchu jsem si říkal, že někde něco zvoní!). Není to tak dávno, co u mě nechala jeden výtisk módního časopisu. Jako ne že bych byl nějak předpojatý vůči životem zoceleným stoletým redaktorkám těchto lifestylových plátků, ale jejich myšlenky jsem zrovna nevyhledával. Přišly mi poněkud povrchní, abych tak řekl. Chápejte, já jsem zocelený Kantem. Ale co osud nechtěl, záchodový čtivo došlo a já musel, chtě nechtě, šáhnout po Elle.

Jak jsem s filozofií pošel

Ve chvíli, kdy jsem připálil svůj dvoustý základ na svíčkovou ve vyhlášené restauraci, kde jsem byl před takřka deseti lety na učební praxi, jsem si tak nějak začal uvědomovat, že to určitě nebudou ruce, co mě budou jednou živit. A tak jsem se vydal na nástavbové studium, konkrétně na ekonomii a podnikání. A když jsem ve fiktivní firmě prošustil všechny fiktivní peníze, pochopil jsem, že asi ani čísla mi na chleba nevydělají. Nevím, kde jsem tehdy nabyl dojmu, že by filozofie mohla dopadnout jinak.

Jak jsem se hádal s vegetariány

Káva, cigareta, letmá návštěva toalety. Ranní rutina. Do styku s ostatními lidskými bytostmi přicházím hned po ránu skrze virtuální sítě. Ne že bych nějak bytostně toužil sledovat příběhy každého svého kamaráda, ale o zápisky k nadcházející zkoušce holt někde poprosit musím. S nadějí v srdci se proklikávám zoufalými výkřiky bývalých spolužaček po onom bájném panu božském – vyšpulené rty, spoře oděná těla a všudypřítomná koupelnová atmosféra (a já žil v tom, že ten stupidní duckface je minulostí. Omyl!). Ale tu mně najednou zarazí fotka zcela jiného charakteru; spolužák, zarytý vegetarián, si vyfotil svůj dnešní oběd s následujícím popiskem: SOTÝROVANÁ BROKOLICE S PLÁTKY MANDLÍ A HOME-MADE CIBULOVOU BAGETKOU. A opravdu, po notné chvilce šifrování čehosi zeleného a bílého na fotografii vidím něco, co s hodně velkou mírou nadsázky můžeme nazvat poživatelným. Dostávám hlad a v hlavě se mi rodí provokativní nápad.

Mikejepan aneb patent na to, chovat se jako debil

Je to už pár měsíců, co jsem bezcílně bloumal po Youtube a vyhledával příhody životních ztroskotanců a jejich nekonečné kompilace, abych se ujistil, že na tom se svou přípravou ke státnicím nejsem ještě tak špatně. Že jsou na tom lidé ještě hůř – třeba promovaní zahradníci, již dali českému rčení „podřezávat si pod sebou větev“ zcela nový význam. Mezi těmito individui figuroval i tehdy nepříliš známý Mikejepan; povýšený pražák, co neměl nic lepšího na práci než porušovat zákony a ještě se tím chvástat na internetu. Zpočátku to možná byla sranda, to zase jo. Ale o to větší překvapení pro mě bylo, že je ho dnes plný internet.