Jak jsem s filozofií pošel

Ve chvíli, kdy jsem připálil svůj dvoustý základ na svíčkovou ve vyhlášené restauraci, kde jsem byl před takřka deseti lety na učební praxi, jsem si tak nějak začal uvědomovat, že to určitě nebudou ruce, co mě budou jednou živit. A tak jsem se vydal na nástavbové studium, konkrétně na ekonomii a podnikání. A když jsem ve fiktivní firmě prošustil všechny fiktivní peníze, pochopil jsem, že asi ani čísla mi na chleba nevydělají. Nevím, kde jsem tehdy nabyl dojmu, že by filozofie mohla dopadnout jinak.

Ne, vážně, každý, kdo mě v reálu zná, tak ví, že mám obě ruce levý – jednou jedinkrát jsem se pokoušel sestavit skříň z Ikei. No, prorazil jsem tu desku (kdo se má v těch kolíčkách vyznat, žejo). Matematika mi šla, nejsem přece žádnej debil, ale když máte k dispozici firemní peníze a zodpovědnost je pro vás cizí slovo, hodně rychle vám dojde, že pan účetní taky nejspíš nebudete. S filozofií to bylo ale jiný. Bavila mě, celkem jsem jí chápal a připadala mi hrozně cool. Tak jsem jí šel studovat. A taky jsem jí vystudoval.

Jako jasně, na fakultě jsme si ze sebe utahovali, jak budeme smažit hranolky v mekáči a u toho pročítat Heideggera. Nejsme přeci žádní snobové a sranda musí bejt. Jenže pak přišly státnice a pro mě rozhodnutí: buď zůstanu na fakultě a půjdu učit anebo začnu makat. V tu chvíli se kamarádovi narodila dcera. A druhej koupil byt. Uvědomil jsem si, že ačkoliv je mi čtyřiadvacet, tak mám stále holou prdel jako v sedmnácti. A perspektiva doktoranskýho platu sedm a půl tisíce měsíčně moje vize o poklidném životě taky moc nenaplňovala. Ne že bych byl nějakej materialista, nebo tak něco, ale prostě už jsem si začal připadat starej na to, abych měsíc co měsíc lezl za tátou, aby mi zaplatil nájem. Tak jsem se rozhodl studentský život pověsit na hřebík a vydal se na pracák.

Už to nesmyslný kroucení hlavou paní úřednice dávalo tušit, že ten zapadákov, do kterého jsem se vrátil, ještě není na můj příchod připraven. A tak jsem si to, tehdy ještě s očekáváním, vykročil na výběrová řízení. Obsah prvního pohovoru se redukoval na otázky typu: a proč jste studoval filozofii? Jaké jsou vaše představy o platu, když máte filozofii? A to jste jako četl Kanta? A vy jste mu rozuměl? A to všichni filozofové mají píchnutý septum? Konkrétně na tomto prvním pohovoru jsem se ještě jakš takš pokoušel odpovídat zdvořile, ale když se ty samé otázky opakovaly na každém pohovoru, moje odpovědi začaly získávat ironický, místy až sarkastický nádech – „proto, abych pochopil, proč na tom křesle ředitele sedíte vy a ne já“, či „na základě vaší otázky soudím, že vy jste mu moc nerozuměl, že. Když vás tak vidím, nedivím se.“. Asi nikoho nepřekvapím, když napíšu, že i když mi říkali, že se ozvou, tak se neozvali.

Mně je to koneckonců vlastně jedno. Místo jsem získal v podniku, kde mi moje ironický narážky dokázala vedoucí vracet. To, že na mě všichni ti personalisti čučeli jako na cvičenou opici mi bylo fuk (upřímně, lidi tak na mě civěj celej život). Co mě ale vytáčí do červených ještě dnes je ten přístup lidí k oboru, který jsem vystudoval, a vědí o něm hovno. Jako sorry, ale ptát se mě na to, zda jsem rozuměl Kantovi nebo komukoliv jinýmu na pohovoru na pozici asistenta ředitele mi přijde krapet mimo. Nebo bych se jako domlouval s Camusem, jestli nechce koupit náklaďák ionťáku? Myslím si, že když už si chce člověk z něčeho dělat prdel, měl by tomu rozumět, byť okrajově. Anebo si dělat z gender studies. Ty jsou totiž o celý o hovně.