Jak jsem skončil na záchytce

S obtížemi otevřu oči. V hlavě mi třeští. Žaludek už dávno vypověděl službu. O jeho existenci se dozvídám až s šílenou bolestí při plivání krve. Ležím na dvoucentimetrovém molitanu zabalený do kusu hadru. Jsem nahý. Rozhlížím se. Blikající světlo na stropě mi do prázdnoty mozku vypaluje díru. Hledím do prázdných stěn, jejichž pravidelnost narušují pouze zamřížované dveře. Je mi zima. Z vedlejší cely slyším nářek a pláč, který se mísí s nadáváním z cely druhé, na něž se nedostavuje odpověď. Snažím se vstát, leč nohy vypovídají službu a já svalím zpátky na molitan. Jsem v prdeli, pomyslím si. Jsem na záchytce, uvědomím si.

Skončit na záchytce, neboli na protialkoholní záchytné stanici, je prdel do té chvíle, dokud se o tom jenom bavíte. V okamžiku, kdy se ocitnete v zamřížované místnosti dva krát dva metry vás humor hodně rychle přejde. Já se tam probudil jednoho krásného podzimního rána. A dnes již s klidným svědomím mohu konstatovat, že se jednalo o jeden z nejhorších zážitků, jež jsem okusil. Ale abych tenhle příspěvek koncipoval do nějaké ucelenější formy, začněme pěkně od začátku, tedy od onoho okamžiku, než mi fízlové (švěsty, chlupatý, benga, jak jen chcete) nasadili klepeta a obuškem mi pomohli do auta.

Všechno začalo vlastně už v sobotu ráno, kdy mi volala kamarádka, zda se nezastavím do nově koupeného bytu. Jen tak, na brk, na pivo, na nějaký drogy, a tak. Fajn, říkám si v duchu. Je sobota, co jiného se dá taky dělat. Ještě s kocovinou nakoupím nezbytně nutné lihoviny a cigarety. To aby nás nepřešla nálada. Na bytě jsou již staří dobří známí. Někteří v již dost použitém stavu, jiní se ještě jakžtakž drží na nohou. V rádiu hraje hudba našeho mládí. Otevírám si pivo a nalévám panáka. Místností koluje brk. Vše se začíná zabalovat do nesnesitelně návykového oparu. Po několika hodinách se přesouváme do místního klubu. S vrozenou grácií, nestydatostí a zhovadilostí se ujímám výčepu přes protest dvou brigádnic – koneckonců, sám jsem v onom klubu obsluhoval. A ony se mají ještě dost co učit. Dobrá nálada dosahuje extrémním hranic. Jenže já a pár dalších existencí chceme atmosféru vystřelit do mnohem vyšších sfér. A co čert nechce, my víme, jak na to, žejo. Po pár minutách se ve mně probouzí alter ego, přepíná se mi povaha a já jakožto autor těchto řádků pomalu ale jistě ztrácím vědomí. Vše následující jsou již jen poslepované zbytky vzpomínek buď mých, nebo ostatních zúčastněných.

Museli jsme být všichni totálně na kopr, protože někdo navrhl, že půjdeme na místní diskotéku. A my byli takoví debilové, že jsme poslechli. Ale diskotéka je vopruz. Samý děcka nebo rumuni, žejo. Tak jsme chtěli odejít. Jenže venku se to začalo posírat. Co si pamatuju, tak před hlavním vchodem ležel uprostřed ulice nějaký týpek. Úplně na sračky a snažil se vstát. Jenže před ním stálo policejní auto, který ho problikávalo a troubilo na něj. Nechápal jsem a začal jsem na ně křičet, jestli jim hrabe nebo co. Že ten týpek je úplně na sračky a že evidentně asi na nohou moc dlouho nepostojí. Vystoupili dva fízlové, asi mého věku. Hned mi chtěli dávat dýchnout. Jenže mně už hrabalo. Řval jsem na ně, co si to o sobě myslí. Asi jsem chtěl jen tak odejít, nebo nevím co. Pamatuju si jen, jak mě soukají do auta a vezou na stanici. Telefon mi furt řval, tak mi ho jeden vzal a natvrdo vypnul. Na stanici se mnou sepsali protokol. A pak chtěli vidět obsah baťohu. Začal jsem všechno poslušně skládat všechny věci na stůl; klíče, diář, papíry, papírový kapesníčky, krabičky od cigaret, kterých mám naštěstí v baťohu víc než dost. K mému štěstí je neotevírali. A v tu chvíli jsem si usmyslel, že je prostě přečůrám. Prostě namyšlenej kokot, znáte to. Z povzdálí byl slyšet vzlyk nějakých holek, co prosily policajta u dveří, aby mě pustili. Smutný je, že netuším, kdo to byl. Letmo jsem zahlédl i kámoše, co se všechno snažil vyřešit. Jenže bylo pozdě, mně už úplně přeskočilo – sebral jsem se a v klidu jsem odcházel. V tu chvíli jsem ucítil náraz do ramene. Pak si pamatuju, jak mi jen nasazují želízka a obuškem mi pomáhají do auta. Pak si jen letmo pamatuji, jak mě vyhazují na záchytce, kde si mě mezi sebou přehazují dvě obrovský gorily. Svlékají mě do naha. A v tu chvíli přichází jeden z policajtů, co mě sbíral. Nevím už, co mi říkal, ale vím, že jsem se začal hrozně smát. Pak si jen vzpomínám, jak se napřahuje. A dál nic. Pak už jen to zasraný ráno.

Zima, nehorázný zápach a nářek ze všech možných stran. Neměl jsem u sebe absolutně nic. Nevěděl jsem, zda je den nebo ještě noc. Nervózně jsem přešlapoval z jednoho rohu na druhý. Chtělo se mi umřít. V duchu jsem se uklidňoval, že všechno bude dobrý. Vydrželo mi to ale jenom chvíli. Pokaždé to přebila paranoia – co se to kurva stalo? Kde to jsem? Pustí mě? Ležel jsem, seděl jsem, klepal jsem se. A v hlavě mi začalo regulérně mrdat. Skrze mříže jsem řval, ať se mnou někdo mluví. Nic. Přemýšlel jsem, zda mám hlavou mlátit do zdi, aby někdo přišel a řekl mi, co se to ksakru stalo. Po několika hodinách se otevřeli dveře. Dva týpci v bílém mě ošahali, dali mi dýchnout. Na otázku, kdy mě pustí, suše odvětili, že nejdřív za dvě hodiny. Byly to bezkonkurenčně dvě nejdelší hodiny v mém životě. Snažil jsem se usnout. Marně. Pak pro mě přišel doktor, který mě oslovoval Skokane (později jsem se dozvěděl, že jsem vyskakoval s jedoucího auta). Odvedl mě na chodbu, dal mi podepsat papíry, předal věci a vykopl na ulici. Jako nějaký zvíře. Vlastně jsem se tak v tu chvíli i cítil.

Zapnul jsem telefon. Tisíc zpráv a zmeškaných hovorů. Zavolal jsem známému, aby pro mě přijel. Tonda je kámoš, to se ví, takže měl v autě připravený lahváče. Na spravení. Všechno jsem mu poctivě převyprávěl a ukazoval nateklou klíční kost. Začal se jenom hrozně smát. Odvezl mě domů… A to je konec. Tečka. Nic víc, nic míň. Teď by měl následovat nějaký závěr, nebo ponaučení. Jenže já žádný nemám. Zkrátka jsem trošku pozlobil, chtěl ochránit neznámého alkoparťáka,  udělal výlet do celkem luxusního (z pohledu ceny) hotelu a zatancoval s „ochránci“ zákona. A taky se utvrdil v tom, že supermanovský schopnosti mají svůj kryptonit – obušek.