Jistota maloměsta

Každé ráno, když vstanu, uvařím si rozpustné kafe a na zápraží vykouřím cigaretu. Přečtu si zprávy, obleču se a vyjdu ještě temnými ulicemi do práce. Každý den v ten samý čas. V parku dám místnímu bezdomovci cigaretu. Už se mě ani neptá, nikterak nelanaří. Prostě mu ji dám. Na křižovatce pozdravím slečnu květinářku. V trafice koupím cigarety. Petry. Už přes půl roku. Za přepážkou vesměs všechny znám, takže dokážu odhadnout, co po mně lidé budou chtít. Na oběd chodím do restaurace, kde obsluhuje bývalá mého kamaráda. Bez optání donese meníčko. Po práci skočím za kamarády do místního non-stopu. Barman Macík roztáčí jen, co mě uvidí. Vášík, Ládík, Milouš. Společně otrávíme organismus několika litry vychlazené jedenáctky. A ráno zase na novo. Pro někoho nudný stereotyp, šedá každodennost. Pro mě tolik hledaný klid a jistota.

Když jsem byl mladší, chtěl jsem prožít nevázaný divoký život. A tak jsem začal fetovat, ojíždět všechno a všechny, řídit jako idiot, nespat a chlastat jako Vlasta Flaubert. Prostě žít na plno, jak jsem si myslel. Dopadlo to tak, že jsem se v jednom pražském bytě přendal (pro nechápance předávkoval) a podle všechno na dvě minuty zemřel. A taky se ve vaně celej poblil. Došlo mi, že tohle není cesta k šťastnému životu, ale maximálně tak do prdele. Inu, přilnul jsem k myšlence, že smyslem by mohlo být učinit svět lepším. Udělat něco, co změní svět. Co z něj udělá přívětivější místo k životu. Proto jsem vystudoval filozofii. Chtěl jsem poznat myšlenky starých, abych mohl přijít s něčím novým. Ale všichni, přátelé, spolužáci, přítelkyně, všichni mi házeli klacky pod nohy – měl bys dospět a zbavit se těch naivních představ. Tak jsem se jich po čase vzdal.

Za svých studií v moravské metropoli jsem navykl na zběsilé tempo tamního života. Prsa se zdála být větší než jinde, pivo chutnější, drogy silnější, lidé přátelštější, noci delší a jídlo sytější. Po návratu do svého zapadlého maloměsta jsem prožíval abstinenční příznaky; byl jsem bez nálady, bez chutě cokoliv dělat. Lidé všude stejní, řešící stále dokola stejné problémy. Ale po pár týdnech bez výrazných životních stimulů jsem navykl na klid. A poznal konečně tu jistotu, která mi celou tu dobu scházela. Ono žít bezmála deset let v nekonečné smyčce nejistota, zda se zítra probudíte, zda budete mít na nájem, zda vám vaše milá zase neuteče, zda znovu neztratíte sami sebe, taky není žádná prdel. A taky dost vysiluje.

Dneska je situace už trošku jiná. Zase si všímám těch každodenních drobností, nad kterými se pousměji. Ke spokojenosti nepotřebuji anál nebo čistej perník, stačí mi, když se smějeme s přáteli nad blbostmi, nebo když vyberu dárek sestře, co se jí líbí. Nepotřebuji se schovávat pod nejistou masku lží a falesných představ, jež mě chránila před nasranými dealery, milenkami, příteli mých milenek, nebo nasranými otci mých milenek. Dnes mohu být sám sebou beze strachu, že mi zase někdo vyhrožuje smrtí. Všechny tady totiž už znám. A zabíjet se přeci nemáme zapotřebí. A to je ta jistota maloměsta, ke které jsem přilnul.