"Ale proč?"

Můj červený brouček, jak s oblibou nazývám svou maličkatou Toyotu, svými roztomile zašpiněnými kukadly krájí čerň páteční noci. Odhaluje mi svým světlem cestu v temnotě noci kdesi v lesích okolo Olomouce. Jedu střídavě, tu a tam pomalu, tu a tam rychle. Bezmyšlenkovitě, bez cíle. Naslouchám nicotě. Pokračuji dál, aniž bych věděl kam. Vydávám se vstříc neznámu poháněn naivitou, že konečně najdu to, co marně celou tu dobu hledám. Pokračuji stále dál, kilometr za kilometrem, a přitom polykám hořkou pilulku zbytku realismu, co mi stále koluje v žilách. Na stráních si všímám zářících očí jelenů. Kdesi hluboko uvnitř si přeji, aby alespoň jeden vběhl na vozovku a dokončil celou tu ironii – anihilace jeho nevinných parohů a srsti, o nichž básnila, a nicotnosti mojí duše, již jsem nikdy nedokázal překonat.

Podívám-li se nyní zpětně na těch pětadvacet let, co kráčím po tomhle světě, nemůžu si na nic stěžovat. Měl jsem klidné dětství, plné smíchu a nevinné, autentické radosti. Rodiče mi věnovali všechnu lásku, co jen mohli. Našel jsem si skvělé kamarády, kteří mi vždy stáli oporou. Vystudoval jsem to, co mě vždycky bavilo a začal jsem se živit tím, co mi vyloženě není proti srsti. Když nad tím přemýšlím, ve své podstatě jsem neuvěřitelný šťastlivec – jsem zdravý, mám skvělé rodiče i kamarády… Co víc bych si v dnešním světě plném falše, lží, neochoty a chamtivosti, individualismu a duševního narcismu mohl přát? Lidé jsou na tom mnohem hůře a přitom přijímají svůj osud s nadhledem a pokorou. Kdežto já zbytečně projíždím benzím, zamořuji přírodu jedovatými zplodinami a virtuální sociální klima zbytečnostmi. Pokud by se kdokoliv zeptal, proč tak činím, nedokázal bych odpovědět.

Už jako malého kluka mě fascinovala otázka „Proč?“. Máma mi na všechny moje otravné otázky odpovídala: „Protože proto.“. Její odpovědi jsem nechápal. Ale tak nějak jsem se naučil s touhle nicneříkající odpovědí žít. Jenže ona fascinace mě nikdy neopustila. Doprovázela mě celým dospíváním i tou mladou dospělostí. Proč rohlík po chvíli sládne? Proč se se mnou rozešla? Proč se zachovala takhle? Proč se rozvedli? Proč se mě ptají, s kým chci žít? Proč mám dělat zrovna tuhle školu? Proč musím dostudovat? Vzdorujíc mámině absolutnímu argumentu jsem hledal odpovědi: Protože se štěpí sacharidy, protože jsem byl moc mladý a naivní, protože jsem si zasloužil, protože otec byl blázen a máma snílek, protože to myslí se mnou dobře, protože jim na mně záleží. Ale vyjma těchto jednoduchých otázek se cyklicky v mém životě stále vrací dvě „Proč“: „Proč bych měl žít?“ a „Proč bych měl zrovna takhle žít?“.

Vystudoval jsem vysokou školu, abych našel odpověď na tyhle „Proč“. Avšak bezvýsledně. Ano, zjistil jsem, jak na tyhle otázky odpovídali ostatní, ale nikdy jsem nedokázal odpovědět sám. Mám žít svědomitě a zodpovědně, abych žil poklidný život a vychoval další potomky? Proč? Proč bych to dělal? Jaký smysl a důvod má tohle celé okolo, do něhož byla naše existence vržena? Kdo dokáže spolehlivě odpovědět? A kdo si je svou odpovědí stoprocentně jistý? Znám spoustu lidí, co se spokojí s konstatováním, že jsme jenom článek v řetězu evoluce hnané kupředu slepými zvířecími pudy. Nebo že jsme výsledky nějaké vyšší inteligence a naším smyslem a zároveň důvodem je naplnění její vůle. Obojí je ale pro mě málo. Chci důvod, proč neustále pokračovat, a smysl, za kterým jít. Nacházím ale stále tu stejnou prázdnotu, absurditu každodenního života, která mne svazuje a ubíjí.

Jak jsem psal, nemám si na nic co stěžovat. Měl bych být šťastný a radovat se z těch maličkostí života. Vím, že bych měl. Ale nejde mi to. Možná jsem jenom lenivej mladej kluk, co přemýšlí nad kravinama, anebo blázen, co podlehl moderním civilizačním chorobám napadajícím tělo i duši. Kdoví. Ale nezastavuji se. Pokračuji dál. Hledám v neznámu a stále doufám, že najdu. A je jedno, zda odpověď či smysl a důvod.

A ty bys měl udělat to samé, člověče.