Krásná iluze nebo iluze krásna

„Ve svý podstatě je to stejně jenom a jenom tvoje vina. Furt chodíš někam za těma svýma přiblblýma kamarádama, děláte bůhvíco, a když už si na mě uděláš čas, tak jsi stejně myšlenkama úplně mimo. Jako víš co, já už chci mít takový ty jistoty… No, a ty mi je nedáváš. Fakt ne. On přišel ve chvíli, kdy jsem potřebovala objetí a tys tu zrovna nebyl. Byl to jenom úlet. Nic k němu necítím. Chci být s tebou… Posloucháš mě vůbec?“

„Cože?“

Panuje všeobecně zkostnatělý názor, že hezcí lidé mají spokojený a především jednoduchý život – lepší pracovní příležitosti, snadno naleznou partnera, jsou celkově šťastní, apod. Neříkám, že tomu tak není. To určitě je. Koneckonců stačí se podívat kolem sebe a všimnout si těch vyprsených blondýnek nebo nagelovaných troubů, co si vozí své fitkem vytvarované zadnice v novém béemvéčku a večery tráví se zabořeným obličejem v klíně nějakého šedesátiletého společenského ztroskotance. Jenže to je ono; tahle sorta lidí k životu nic víc nepotřebuje. Vystačí si s málem (čti s materiálnem). Jsou sice hezcí, ale taky roztomile jednoduší. A možná právě proto jsou v životě tak šťastní.

Rovnice hezký člověk = jednoduchý člověk však není absolutní. Množina „být hezký“ a „být kokot“, případně „být kráva“, se do značné míry překrývá, ale tu a tam se objeví statistická anomálie, kdy jedinec nevypadá jako nejtalentovanější dítě s Downovým syndromem a zároveň dokáže pochopit poštovní výzvu. A právě tenhle evoluční přešlap, ačkoliv se pyšní přirozenou krásou, charismatem a jistou dávkou inteligence, má s najitím té trošky štěstíčka setsakramenské problémy. Proč?

Člověk je, dle doposud platných vědeckých teorií, výsledkem evolučního procesu, tj. své kořeny má v těch chlupaťoučkých nezbedech, na která se chodíme dívat do zoologických zahrad (fuck God). Z toho plyne, že některé klíčové vlastnosti sdílíme se svými chlupatými kamarády. Mám na mysli zvířátka, ne vaše známé, co nepoznali žiletky. A jednou z těchto vlastností je i princip reprodukce, vycházející z teorie přirozeného výběru, kdy nejlépe vybavený jedinec hledá  protějšek stejně evolučně připravený. Jinými slovy, vztaženo k danému tématu, máme geneticky podmíněno, že hezkej kluk bude hledat hezkou holku, protože schopnost „být hezký“ je výhoda oproti ostatním, méně atraktivním (srovnej s „být upocený“, „být pošahaný“, apod.). Jednoduchý, ne?

A pak je tu ještě další aspekt; člověk, krom toho, že je zvíře (někteří více než ostatní), je zvíře společenské. Proto společnost a prostředí, v němž žije, podmiňuje (existují studie, jež naznačují vliv prostředí na lidský genom) jeho jednání. Inu, a na základě výše uvedeného si představme, že nějaký pěkný potetovaný chlapec s piercingem v nose, oděn v roztomile nevkusné žluté pošťácké košili, laškuje s nějakou ohyzdnou malou umaštěnou kurtizánou. Nejenom, že celou svou existencí bude zadržovat obsah svého žaludku, protože se celý jeho genofond při pohledu na její ulepené vlasy snaží o hromadnou sebevraždu, ale navíc k tomu všemu bude muset čelit soucitným komentářům typu: „Bože, kdes nechal oči?“, „To jsi zkašenej ještě ze včerejška?“, atd.

Co z toho plyne? Že každý hledá protějšek podobných kvalit, jako je on sám. Z toho důvodu nesmírně závidím ošklivým párům – vždyť ono jim nic jiného nezbude, než být spolu (Ta zkurvená nutnost volit!). Krásní lidé to mají ještě o chlup jednoduší; mohou si vybírat, koho do úst vezmou a koho ne. Ale vzhledem k tomu, jak je většina vylízaná, stejně skončí s tím, kdo se o ně nejlépe postará. A pak je tu ta úzká skupina lidí, která to má, ačkoliv se to na první pohled vůbec nezdá, absolutně nejhorší. Jsou hezcí, proto si mohou vybírat. K tomu nejsou úplně vypatlaní, proto si vybírají. Vybírají, ale nemohou najít. A proto jsou nešťastní.