Povaha alkoholická, místy narkotická

Pokud jste někdy navštívili moravskou metropoli s obrovským černým vibrátorem vraženým uprostřed náměstí, a ochutnáváte-li alespoň občas atmosféru nočního života, určitě vám neunikl ten kouzelný pohled na ta pofidérně vyhlížející individua, jež se nachází v časných ranních hodinách v srdci velkoměsta, totiž na hlavasu. Občas to vypadá jako výběr toho nejlepšího z obludária: silně zapáchající bezďák s plnovousem, co se válí na lavičkách, sporadicky oblečená slečinka, která hystericky hledá svého imaginárního prince v taxíku, poblitého študáka, jež se marně snaží trefit ten správný rozjezd, anebo zakrvácenej kámoš, kterej netuší, co se vlastně stalo a kde to vlastně je. O všech si v první chvíli řeknete, že jsou to životní trosky, zpodina společnosti, odpad, co by se měl zlikvidovat. A asi máte i do určité míry pravdu. Já si prošel všemi rolemi „hlavasu“, a životní troskou jsem bezpochyby byl a jsem, ale nejsem jí jen tak, takříkajíc z dlouhé chvíle, ale proto, že v danou chvíli jsem bestiálně šťastný.

Jsem už bytostně alergickej na ten zkostnatělej názor, že každej notor, feťák, kurevník, anebo naopak zpitka, fetka či kurva je automaticky životní analfabet a naprostej kretén. Jasně, drtivá většina z nich kreténi bezesporu jsou, ale díky své dlouholeté kariéře profesionálního degustátora všech alkoholických nápojů, chemických sloučenin a ženských klínů, jsem měl tu čest poznat i to malé procento existencí, které si společenské zatracení sice vybraly dobrovolně, leč z poněkud hlubokomyslnějších příčin, než je nuda, nebo že to dělá kámoš, anebo že je to jednoduše prdel. Mohl bych se nyní sáhodlouze pokoušet o vymezení nějakých existenciálních příčin, ale přijde mi záživnější i trefnější uvést příklady.

Ještě za studií v Brně jsem poznal v tehdy ještě fungujícím Šutru (kdo ví, pochopí) dlouhovlasou zrzavou máničku, se kterou jsem v kontaktu dodnes. Říkejme mu jednoduše D, protože nemám hlavu na vymýšlení přezdívek. D jsem poznal tak, že mě pochcal. Stáli jsme vedle sebe u jedný mušle, chcali, mlčeli a čuměli si na péra, když mi jen tak, z ničeho nic, začal D chcát na boty. Strčil jsem do něj (a mezitím se pochcal sám), začal na něj řvát, jestli si ze mě dělá prdel, nebo o co mu jako jde. Jen se začal smát, obejmul mě a pozval na panáka. Tak vzniklo naše kamarádství. A jak jsem D začal poznávat stále více, začal jsem si všímat jeho velmi vřelého vztahu k alkoholu – pil ráno před přednáškou, po přednášce, u oběda, po obědě, pak většinou ve Vatu tak na tři hodinky usnul, probudil se kolem sedmé a společně jsme válčili s Morganem, až jsme skončili na hlavasu (viz první odstavec). Čím více jsme se ale poznávali, tím více jsem začal odhalovat důvody jeho bezbřehého chlastání. Jeho táta byl, co si pamatuju, konzul kdesi ve Vietnamu a jeho máma manažerka nějaký farmaceutický firmy. Z toho plyne, že byli převážnou část roku v prdeli. O něj se staraly babičky, chůvy, a tak. Jeho rodiče ho však nutili do všechno možnýho, šachovýho kroužku počínaje, turistikou konče. A ve všem musel být nejlepší. A co jsem tak nějak odvodil z jeho vyprávění, to je přesně to, co ho celou dobu sralo. Ta neúčast jeho rodičů na jeho dětství, a ten tlak, který na něj vyvíjeli. Chlastání se tak stalo jeho vlastním způsobem seberealizace, únik před povinnostmi, před konvencemi, před tím hnusným šedivým světem tam venku. Osobní forma seberevolty. Možná si řeknete, že D musel mít vychlastanej mozek. Bohužel, dnes přednáší na vysoké škole. Ale bumbá stejně jako dřív. Toť asi k D.

Když jsem se vrátil z Brna do svého rodného prdelákova, začal jsem se znovu vídat se starými známými. Jedním z nich byl i T. T byl vždycky od pohledu „ještěr“ (ve slangu smažák, hulvát atd.). Takže dredy, bradka, na každém kousku oblečení číslice 23, piercing kam se podíváš, zaváněl vždycky po skanku a když měl člověk dojezd, vždycky věděl, že ho T nenechá ve štychu. Po těch pár letech, co jsme se neviděli, se naše konverzace rozvinuly z pubertálního hodnocení toho a támhletoho modelu hulení na takřka až filozofické rozjímání nad lidskou sexualitou, významem ochlupení ženských intimních partií a jejich estetičností, vesmírným životem nebo smyslem života. T obliba v psychidelikách a stimulantech se však nezměnila. Co se ale změnilo, byla ona motivace. Už jí nebyla touha na rychtě vydržet až do rána, ale ta opojná schopnost potlačit určité charakterové prvky a jiné naopak zesílit. T je z rozvrácené rodiny, má spoustu tatínků a také spoustu sourozenců. A ať si behaviorální psychologové říkají co chtějí, tohle se na psychice člověka podepíše. A ne že ne. T je ďábel. A to se vším všudy. Ale narkotika mu dopomáhají udržet jeho soukromé šílenství na uzdě. Nandá se, zmlátí mě, nebo kohokoliv jiného v jeho okolí, pak nás obejme, chce se s námi vyspat a je konec. Pak je dalších x dní zase obyčejný ještěr na odpočinku. A stejně jako v případě D, ani T nezakrněl. Ba naopak, vydal se na uměleckou dráhu a dnes spokojeně hyzdí těla i duše ve vlastním tetovacím studiu.

A do třetice všeho dobrého i zlého, moje narcistická maličkost. Stejně jako T nebo D ani já se nikdy nikterak neštítil chlastu nebo stimulantů (k halucinogenům zato mám odpor), spíš naopak. Ale ta tendence narvat si do žaludku nebo do žil nejvíc chemikálií už od dob puberty nepramení z debilní klučičí ješitnosti „být jako ostatní“. De facto největší páku na to měly dvě knížky od Camuse, konkrétně Cizinec a Mýtus o Sysifovi. Obě mě očarovaly, přivedly k filozofii a nadobro ukončily naivní snahy okolí o mojí abstinenci. Vrazily mi totiž do hlavy klíny ve formě otázek, na který ani po vystudování filozofie neznám odpověď. Totiž jakej je to smysl žít? Proč bych neměl chcípnout hned a ušetřit tak planetu? Proč bych měl po něčem toužit? A tak dále. Uvědomil jsem si, že odpověď neexistuje. Že je to absurdní závěr mi potvrdí kterýkoliv existencialista. On to totiž existencialistický závěr je. No a jak se tomuhle bránit? Té nicotě uvnitř? Naprcat si děti mi přišlo nezodpovědné; tím bych přenesl jenom to břímě těch otázek o bytost v čase dále. Zabít se mi přijde k mému vzhledu plýtváním krásnem. Kariéra je pro životní onanisty, o něž nikdo nestojí. Hodně lidí v této souvislosti skloňuje lásku, jakože klíč k celýmu tomuhle existenciálnímu průseru. Upřímně, asi jo. Jenže znáte to, láska = bordel v hlavě. Já přilnul k pití. V tu chvíli je mi celej svět u prdele. Nehledím nalevo napravo, žiju naplno. A jsem šťastný, byť jen na chvíli.

Anebo je tohle všechno jenom celkem pěkná obhajoba moderních pseudointelektuálních idiotů, kteří chlastají, protože je to jednoduše baví.  A žádný hlubší smysl v tom není. Ale to ať rozhodne ctěný čtenář.