Po absinthu je srdce něžnější

Obracím do sebe panáka absintha. Zvedá se mi žaludek. Jako by mi v něm explodoval granát. Situaci uklidňuji loknutím si zvětralého piva. Zapaluji cigaretu a kývnutím pobízím barmana, aby nalil dalšího. Pohled se mi začíná zpomalovat, etanol se koncentruje v žilách. Malátním. Klopím do sebe dalšího absintha. Doufám, že zmizí ten hněv, co mě spaluje. Doufám, že zmizne ten bordel v hlavě a já se utopím v nicotě opilosti. Je čas. Jít a neutíkat, nestát opodál, ale jednat.

Procházím zakouřenou chodbou. Míjím stojící partičky asi osmnáctiletých kluků. Kouří špeky a nervózně si mě prohlíží. To už vypadám jako nějakej zkurvenej fízl nebo co? Nevěnuji jim pozornost a pokračuji ke svému cíli. Z jukeboxu se valí nepříjemně přebasovaný drumík. Před hradbou reproduktorů paroduje tanec několik bezvládných těl. Ponořuji se do mlhy kouře a rozhlížím se. Chodím podél stěn, abych nenarazil. Je to už několik let, co jsem tady byl naposled. Bolí mě hlava. Chci na čerstvý vzduch. Místo toho si zapaluji další cigaretu. Nahlížím do jednotlivých boxů, v nichž se před životem skrývají poničené existence, v nichž vytváří vlastní mikrosvěty iluzí a naivních snů. Všichni na mě upírají zraky, probodávají mě pohledy. Jako by samotná moje přítomnost narušovala kontinuitu jejich lží. Ale je mi to jedno. Jsem tady kvůli něčemu jiného, než si něco dokazovat.

Vidím ho sedíc nehybně na propálené kožené pohovce. Jenom nějaká holka se po něm sápe. Kluk vedle balí špeka. Na stole jsou jenom prázdný půllitry a panáky. Protahuji se mezi gaučem a stolem a natahuju se po něm. Kluk, co motal jointa, vstává a něco na mě křičí. Nerozumím mu. Nevšímám si ho. Za to ten, kvůli kterému jsem tady, si mě určitě všimnul. Zvedá se, leč jeho jistota v nohách je dávno pryč. Ihned upadá zpátky. Chytám ho za mikinu a vláčím ho sebou ven. Sápe se po mně rukama. Ale je to zbytečné, je rád že dejchá. Ostatní osazenstvo si mě prohlíží. Nějací kluci se patrně chtěli vydat směrem ke mně, ale barman jim něco řekl, tak stojí na místě. No jo. Vilím si mě ještě pamatuje.

Venku ho opírám o plechová vrata. Oba mlčíme. Z kapsy vyndávám telefon a volám taxík. Než se stihnu otočit, odchází kamsi do centra. Nedobíhám jej, stačí ho dojít. Když se ho pokouším zastavit, ohání se po mě pěstí. Trefuje se do tváře. Bolest probouzí ten potlačovanej hněv. Všechny ty křivdy a úskoky, před kterými jsme všichni odvraceli zrak v domnění, že ho to přejde. Chyba. Přirážím ho ke zdi a pravou pěst mu vrazím hluboko do žeber. Levou na bradu. Potácí se a padá k zemi. Znovu ho zvedám. Má rozražený ret a upírá ke mně svoje krvavý oči. Nevidím v nich nic. Ani hněv, ani strach. Možná tak lhostejnost.

„Proč to kurva děláš? Co si o sobě doprdele myslíš, ty debile jeden zkurvenej? To musíš myslet furt jen na sebe?“ křičím na něj. Nevšímá si mě. „Do hajzlu!“ udeřím do zdi vedle jeho hlavy. Cítím, jak mi praskl kloub. On zarytě mlčí. „Uvědom si, že to všechno co děláš… ty tvoje zkurvený výlety… to všechno se nedotýká jenom tebe, do píči. Jak se takhle můžeš kurva chovat, když víš, jak na tom máma je? Co si myslíš, že seš?“.

Slyším zatroubení. Taxík. Beru ho pod ramenem a vleču ho k autu. Usedá bez keců. Sedím vedle něj a hledím na noční ulice města, v nichž jsem vyrostl. Vzpomínám na místa, kde jsem se kdysi ztrácel sám v sobě. Otáčím se na něj. V očích se mu lesknou slzy.  Vím, že tam někde uvnitř ví, jak to myslím. Vím to, přeci jenom nás odlišuje jenom pár let. A oči. Byl jsem stejný. Jen s tím rozdílem, že já neměl staršího bráchu, kterej by mi dal do držky, když jsem byl na nejlepší cestě do všech těch sraček, do kterých jsem se nakonec dostal.  A já jsem teď tím starším bráchou. Oba se vracíme zpátky. Domů. A on to ví.