Bestiálně šťastný

Je to zvláštní pocit, ležet znovu ve svojí staré posteli a prohlížet si všudypřítomné fotky, které ve mně vyvolávají jen letmé vzpomínky. Ironické je, že ale i tak jsou živější než poslední rok mého života. Obrazy žen, jež si mě prohlíží svýma očima z modrého akrylu, mi dávají vzpomenout na nekonečné odsuzování, podezřívání, sledování, naléhání, prošení, milování a nenávidění, odpouštění – na moje staré já. A moje nynější já tady znovu po roce sedí, hledí tváří tvář minulosti a neví, zda se má začít smát anebo brečet.

Když jsem po státnicích nastoupil do práce, opájel jsem se iluzí, že konečně budu žít plnohodnotný lidský život. Život, kdy se nebudu muset neustále ohlížet na finance, potažmo na svého otce, kdy nebudu muset uklízet po svých zvířecích spolubydlících, kdy konečně budu moci dělat to, co doopravdy chci. Chtěl jsem cestovat, objevovat, milovat, budovat, zkrátka chtěl jsem dělat takové ty každodenní maličkosti dospělých, které mi vždycky přišly na ostatních tak sympatické – po ránu zdravit paní květinářku, v práci se na všechny usmívat, vzít si hypotéku a vybírat výkvět designové onanie do nového bytu, zadek si vozit v natuněné káře z autobazaru, po večerech vařit mlíčko pro to roztomilé stvoření, kterému bych rozhodně neříkal náhoda. Jenže nějaká systémová chyba zapříčila, že všechno bylo tak trošku jinak.

V práci se mi začalo poměrně rychle dařit. To dávám za vinu svojí prořízlý tlamě, jíž mě obdarovala maminka, a taky tomu ulízanýmu sestřihu ala Don Juan, kterým se mi pomstila sestra za to, že jsem zapomněl na její narozeniny. Povýšil jsem a na má ochablá bedra spadla tíha zodpovědnosti nejen za práci mou, ale i práci mých kolegů, což v praxi znamenalo udělat ji za ně. Vše samozřejmě kompenzovala příjemná výplatní páska. Jenže tenhle zkurvenej úspěch v pracovním životě se negativně odrazil v tom osobním. V jednu chvíli v něm zela prázdná díra. Osoba, která ve všech těch mých představách o sluníčkovém životě dospělého vždy stojí při mně, byla náhle pryč. Zmizela.

Následovala dlouhá plejáda šílených rozhodnutí, které nejen, že naprosto zdecimovala můj bankovní účet, ale bohužel i moje zdraví. A to nejenom to fyzické. A když mluvím o šílených rozhodnutích, myslím tím naprostý ujeťárny, o kterých jsem si ani ve snu nemyslel, že je udělám. Kdo se jen tak v noci, nadopovaný vším možným sajrajtem, sveze s kapelou do Florencie, aby se ráno probudil polonahý v hostelu? Komu přijde jako nejlepší nápad nechat se přivázat ke kapotě a jet do McDrive pro omáčku na prsa? Kdo vloží všanc svojí psychiku jen proto, aby se mohl znovu naložit a sedmý den nespat? No, odpověď asi nikoho nepřekvapí. Celej smysl mýho života se zredukoval na šílenou jízdu do pekel s naivní představou toho, že právě tam najdu to, co hledám a budu konečně bestiálně šťastný. 

Souběžně s celým tímhle osobním šílenstvím jsem ale i zažíval neutuchající touhu. Touhu po tom, být někým milován. Být pro někoho důležitý. Vyhledával jsem vztahy (v tuhle chvíli nemám na mysli jen vztahy ryze milostného charakteru), jež ve mně vyvolávaly pocit důležitosti. Nikdy jsem je ale nedokázal opětovat. Naučil jsem se brát, ale nedávat. Jen chladně přijímat. A když došlo, sebrat se a odejít. A pak, v jednu chvíli, kdy mě zradilo zdraví a já měl čas nad sebou přemýšlet… v tu chvíli mi došlo, jak se chovám. Jako malej kluk, co potřebuje sukni svojí mámy, protože se bojí toho odpornýho světa tam venku. Když jsem se pak podíval do zrcadla, viděl jsem jenom hnus chlastu, fetu, manipulace a lidský bezpáteřnosti. Byl jsem tím tak načichlý, že jsem se hnusil sám sobě. V ten moment mi došlo, že je čas na změnu.

A ta změna je tady. Vrátil jsem se zpátky tam, kde to kdysi ještě bylo v rámci možností „normální“ v naději, že znovu nabudu alespoň špetku té děcké nevinnosti a naivity. Vrátil jsem se tam, kde to všechno začalo. Pokusím se zde ze sebe smít ten sliz feťácký každodennosti, jímž se plazil celou tu dobu jenom proto, že jsem nedokázal žít sám se sebou.