Brutální všechno

Přijít z práce, sednout do auta, natankovat plnou, nabrat dva kamarády a jen tak, bez nějakýho předchozího domlouvání se sebrat a odjet do Itálie. Na noc. Na drink. Nebo jen tak, sednout v půl čtvrtý ráno do taxíka s člověkem, o němž nevíte ani to jméno. A zmizet pryč, netušíc kam. Nebo křičet na policajty, kopat do jejich blikajícího auta. Nebo jim v otcově autě ujíždět. Nebo sedět za mřížema, na záchytce. Nebo se probouzet na lavičce. Nebo v úplně cizí posteli. V úplně cizím městě. Nebo zvracet krev. Nebo šňupat ze země. Nebo jen tak se zástavou srdce v klidu ležet a snít. To všechno by se jednomu mohlo zdát jako nějakej výcuc z nějakýho Kerouacova díla. Pravda ale je, že je to redukovaný jeden měsíc mýho života. A upřímně, zas taková prdel to není. Minimálně teda teď už ne.

Už ani nevím, kdy vlastně jsem si poprvý začal uvědomovat, že mám někde v povaze zakódováno, že musím ve všem zajít vždycky o něco dál než ostatní. Matně si vzpomínám, mohlo mi být asi tak čtrnáct, když jsme seděli s několika dalšíma ujetýma lidma v místním opiovém doupěti. Všichni totálně na kaši. Někdo praštil půllitrem o stůl. Všude najednou hromada střepů. A někdo jeden vzal a říznul se do prstu. Smál se. Že je to prý sranda. Tak jsem vzal další střep a rozříznul si předloktí až na kost. A měl pravdu, byla to sranda. Akorát máma se tehdy moc nesmála.

Pak to všechno pokračovalo pitím, fetem, ženskýma a všemožnýma zhovadilostma, co jsme dělávali. V okamžiku, kdy dal někdo patnáct piv, já vypil dvacet. Když někdo sjel jednu čáru, já už nakládal třetí. No, a když někdo nakládal dvacátou v životě, já už čtyřicátou. A když někdo vylezl na stožár, já na něm ještě vyexoval lahváče. Všechno, co jsem v životě udělal, jsem dělal naplno. Nikdy ne polovičatě. Chtěl jsem být ve všem nejlepší, nehledě na následky. Freud, nebo nějakej další šarlatán s titulem, by asi řekl, že si něco snažím dokázat. Že jsem motivovaný nadávkami, které se na mě snesly ze strany otce. Dost možná. Ale osobně se domnívám, že jsem prostě a jenom debil.

Ale tímhle příspěvkem se snažím říct něco úplně jinýho. Bylo to tenhle pátek (nebo sobotu? Už mám fakt bordel v hlavě), co za mnou přišel ven před hospodu nějakej šestnáctiletej týpek. Sedl si vedle mě, zapálil si a zeptal se, zda jsem to opravdu já. Odvětil jsem, že jako jo. A on na to, že mě obdivuje, co jsem udělal kdysi s těma fízlama. A že by chtěl být jako já. Že mi jako závidí, když vejdu do hospody a všechny holky se začnou bavit o mně. Byl jsem už celkem nakašenej, tak jsem jen řekl, ať není debil a není jako já. Druhý den, když jsem si matně na tuhle příhodu zase vzpomněl, mi došlo, že moje chování (a asi i můj život) vypadá asi dost odlišně, je-li pozorováno z vnějšku a né viděno z perspektivy první osoby.

Jako jasně, když někomu vyprávíte o tom, jak jste se vyndali a prostě odjeli z republiky někam úplně pryč, většinou oslníte všechny holky a naserete jejich nudný protějšky. Když vás vidí, jak křičíte na policajty, co se na vás seběhnou a řežou vás obuškem hlava nehlava (většinou teda spíš do žeber nebo zad), vypadáte sice jako naprostej kretén, ale trochu toho hrdinství to v sobě přeci jenom má. Kór když všichni vědí, že vy jste v tom právu fakt jako byli a ten policajt si kompenzoval asi malý přirození. Když se kluci snaží sbalit nějakou holku a vrátí se nasraní s tím, že se ptá na moje telefonní číslo… to všechno zní parádně a určitě se najde pár zpropadených existencí, co by chtělo žít (být?) jako já. A to je to. Málokdo vidí ten zbytek. To zmatení ráno, když nevíte, kde jste. Kocoviny. Záchytky. Zvracení v parku. Zvracení na záchodě v práci. Zvracení krve. Dojebanej žaludek od ibalginů, kterýma se dopujete, aby vám neexplodovala hlava. Kanyly v žíle, když vám selže organismus. Ztracený boty. Vybílenej účet. Depresivní stavy. Slzy.

Upřímně, jo, žít všechno na plno je sice fajn. Jenže nedá se to vydržet asi dlouhodobě. Tenhle život vás zdecimuje jak po stránce zdravotní, tak psychický. A nejvíc mě na tom sere to, že se moje chování nedotýká jenom mně, ale i mojí rodiny. A to je ten průser. Každej vidí jenom ty „fajn“ věci, ale málokdo se už zamyslí nad tím, co všechno člověka stojí. Tak lidi, nebuďte blbci jako já.