Pokoj číslo šedesát dva

Na telefonu mi zvoní budík. Vypínám jej. Stejně se už půl hodiny převaluji v posteli. Zapaluji si cigaretu z okna i přes výslovný zákaz na dveřích. Pozoruji proudící vršky deštníků, jak se míhají v ulicích probouzející se stověžaté metropole. Poprchává. Čistím si zuby, oplachuji obličej, vykonávám ranní potřebu se strojenou precizností. Rovnám si materiály do brašny. Naposledy kontroluji diář. Mám ještě hodinu k dobru. V kanceláři mám být až za hodinu a půl. Poslušně zastelu, ačkoliv mi říkali, že nemusím. Pokojské připravím ručníky, přestože nemusím. Oblékám si košili, vážu si kravatu a zamykám hotelový pokoj číslo šedesát dva.

Vcházím do hotelové haly, kde se podává snídaně. Usedám ke stejnému stolu jako včera, jako předevčírem. S ostatními strávníky si vyměňuji zdvořilé, tiché a nicneříkající úsměvy. Snídám smažená vajíčka, která zapíjím pomerančovým džusem. V hale zní pouze cinkot skleniček doprovázený jazzem z reproduktorů. Připomíná mi to lacinou imitaci kravaťáckých filmů, na které jsem se s údivem koukal jako malý a které jsem nechápal. V salónku si zapaluji další cigaretu a usrkávám kávu. Vedle mě jsou další dvě nikotinové oběti. Mlčíme. Všichni dřímáme v jedné ruce kávu a v druhé mobil, kde kontrolujeme všechno a všechno.

Vycházím ven do sychravého rána. V metru pouštím sednou postarší paní. Zvláštní, kolik je v jednom vagónu lidí a zároveň jaký klid a ticho zde panuje. Vystupuji o zastávku dříve. U východu dávám do špinavé rukavice dvacetikorunu. Kývnutím mi šedivý dlouhovousý pán poděkuje. Za ten autentický projev vděku to stojí. Přestalo mrholit. Courám se do kanceláře. Všichni jsou již na svých místech. Vyndám svůj noťas a připravuji si prezentaci. Nasadím umělý úsměv a začnu barvitě představovat svojí analýzu a plán, jak okrást ostatní a udělat z nich živé trosky, na kterém jsem do rána pracoval. Sklízím potlesk a uznalá slova. A v duchu se sám za sebe stydím. Následuje brainstorming, arogantní hra bandy životních analfabetů na intelektuály. Obědvám sám v místní kantýně. Stovka lidí, stovka individualit, stovka chutí zredukovaných na osm poledních jídel. Po obědě pozoruji prezentace ostatních. Snažím se vypadat, že mě to zajímá, ale stejně si kreslím do diáře zvýrazňovačem srdíčka do dní, kdy bude doma. Vím, že se neuvidíme. Stejně tak ale vím, že bude doma. Ta naděje. To je to.

V šest večer je školení u konce. Loučím se s dočasnými přáteli a vyjíždím do centra. Kousek od Florence se setkávám se starým kamarádem. Uvolněná konverzace nemá dlouhého trvání. Po chvilce je infikována sebelítostí a naříkáním. Uvědoměle se snažím říkat něco povzbuzujícího, nebo alespoň ne tak debilního a hnusnýho, což je přesně to, co celou svou existencí chci udělat. Večeři zhltnu co možná nejrychleji, abych si mohl vymyslet další nevinnou lež, která mne vysvobodí tak jako již tolikrát. Daří se a odcházím na metro.

Vstupuji do hotelového výtahu. Proti mně stojí kluk, dost možná už muž. Má sčesané vlasy do patky. Přesně tak, jak to diktují současné módní výstřelky a magazíny. Vousy má decentně zastřižené a opečovávané. Je oblečený do šedivého kabátu, pod kterým je vidět černá košile a na těsno utažená bílá kravata. Košili má zastrčenou do černých upnutých džínsů, kterým dominuje výrazná kovová spona opasku. Černé boty jsou precizně vyleštěné. Mlčí a prohlíží si mě stejně jako já jeho. Je to ten archetyp strojeného člověka, kterým jsem na škole opovrhoval. Nicneříkající, nahraditelná a přesně osoustružená součástka civilizačního systému. Degradace vznešenosti, kreativity, individuality, krásy, zkrátka celého lidství na předem nadefinovanou a načrtnutou prázdnou bytost zbaveného vlastního já a vlastního názoru.

Zvoní výtah a dveře se otevírají. Naposledy si prohlédnu muže před sebou. S nechutí naprázdno polknu. Odvracím zrak od výtahového zrcadla a vydávám se nazpět do svého hotelového pokoje číslo šedesát dva.