Protože debily nemá nikdo rád

Silvestra jsem strávil v práci. Jelikož a protože jsem morální sebestředná svině, ožral jsem se už dopoledne. A světe div se, vedoucí mě nijak neodsuzovala. Hyeny převlečený za lidi mají všichni rádi, to je ta na hlavu postavená logika, podle níž všichni fungujeme, žejo. Po práci mě kamarádi nabrali na nákupy. Chlast, petardy a tak. Navařili jsme kotel toho nejluxusnějšího guláše pod nebem,  všechno navozili do klubu, sestavili odposlechy a začali se loučit s předešlým rokem. Na půlnoc na náměstí vyhlížet starou lásku. Marně, přirozeně. Pak se složit do bezvědomí. Můj silvestr skvěle ilustroval celý předešlý rok 2016.

Dnes již minulý rok byl v mém životě rokem velkých změn – první titul, první práce, první vyhazov, první povýšení, první vyhrožování, první napadení veřejného činitele, první záchytka, první zástava srdce, první srážka chodce, první zadržení, první koks, první nevímco. Bylo toho moc na to, abych si to všechno pamatoval. Ale to důležité na roce 2016 je to, co mi došlo pár hodin po silvestrovské půlnoci, když mi vlastní otec natáhl dělo před celou hospodou. A já neváhal mu to vrátit. Došlo mi totiž, že jediné, co je v životě skutečně důležité je vlastní štěstí. Že jediné, na čem v životě záleží, je být sám se sebou spokojený. Ten zbytek je věc druhořadá, zbytečná a vlastně ani nestojí za zmínku. Jasně, mohl jsem pokorně stát a nechávat se urážet a mlátit, dodržovat konvence tak, jak by se asi slušilo a patřilo, ale neudělal jsem to. Nechtěl jsem a ve svých očích jsem ani nemusel. Zní to ale kurva namyšleně, co? Bodejť by ne, vždyť je to egoismus osekanej až na kost.

Po valnou většinu svýho života jsem svoje rozhodnutí podřizoval tlaku okolí – rodiny, přátel, blízkých, zákonům, morálce, vyznání a kdoví čemu ještě. Vždy jsem bral ohledy na to, co by udělali ostatní. Co by řekli na to, kdybych udělal to či ono.  A tohle ohlížení mě neuvěřitelně svazovalo. A teď už vím, že mě připravilo o spoustu toho důležitého. Mohl jsem studovat v Lyonu, pracovat v Londýně, být už dávno v hrobě, mohl jsem dělat kdeco. Vzdával jsem se toho jediného, o co ve skutečnosti jde. A k tomu všemu úplně zbytečně. Teprve v těch pár posledních hodinách minulého roku, jsem poslal veškerý konvenční pravidla do prdele a po nietzscheovsku se postavil mimo dobro a zlo.

Nejde o to, chovat se jako megalomanský spratkoidní čůrák a hledět jenom na sebe. To může udělat fakt jenom kretén. Jde o to, že nemá smysl ohlížet se na to, co by na to či tamto řekl ten nebo onen. Jde o to, uvědomit si odpovědnost za svoje chování a přijmout jeho autonomii. Protože jediným zákonodárcem, aktérem, soudcem i katem není nikdo jiný než my samy. Jen a pouze individuum určuje co je a co není důležité. Jinými slovy, každý svého štěstí strůjce. A pokud už má někdo mentální kapacitu na to, tohle pochopit a přijmout, pak zcela jistě chápe, že sledovat jen vlastní prospěch je cesta leda tak do prdele. To, že tady píšu, že nemá smysl ohlížet se na ostatní, nutně neimplikuje, že všechny budu ojebávat a chovat se jako debil. Debily totiž nemá nikdo rád. A já jsem rád, když mě mají rádi. Tak se nebudu chovat jako debil. Jednoduché, že?

Zcela kardinální je ale ten přesun akcentu z okolí na činitele. Je úplně fuk, co si o mě myslí lidé, kteří jsou mi u prdele. Jejich názor jde zcela mimo mě a na moje budoucí rozhodnutí nemá absolutně žádný vliv. Určující pro moje rozhodnutí je můj soud a důsledky, které z něj plynou pro mě, pro lidi na kterých mi záleží a na věci, jež považuji za důležité. Upřímně řečeno, prakticky tohle smýšlení na jednání až takový vliv nemá – kamarádovu přítelkyni šukat stejně nebudu, ačkoliv bych třeba chtěl. Vím totiž, že bych to celý posral a že by nejspíš můj ksichtík utrpěl hluboké šrámy. A v konečném důsledku bych si připadal jako vůl já sám. Soudcem není ona, kamarád, morálka, náboženství nebo Zeman. Jsem jím jen a jenom já.

A to je to, oč tu běží. Alfa a omega toho, být šťastný. Totiž chovat se tak, aby se nám z pohledu do zrcadla nechtělo zvracet.