O rozcházení

Co svět světem stojí, psi honí kočky, kluci provokují děvčata, chlapy chodí na jedno a dámy zase na nákupy. Stejně tak se lidé sbližují, milují, hádají a samozřejmě i rozcházejí. Asi snad každý si v životě projde tou idiotskou životní zkušeností, kdy má pocit, že se mu boří celý svět, že jeho smysl se rozplynul a že jediným východiskem je laso nebo most. Rozchod je tak hnusně obyčejná a všední záležitost, co mě ale i po těch letech nepřestává překvapovat.

Všímavý čtenář si asi všiml, že v mých předešlých příspěvcích tu a tam zaujímala víceméně důležité postavení persona, kterou jsem nazýval všelijak – rudovlasá kráska, paní Dokonalá atd. A stejně jako v mých výlevech zaujímala významné místo i v mém osobním životě. Po pěti letech se však situace změnila. Nyní zmizela a v mém nitru zeje jenom temná díra, kterou dá se říci úspěšně zalévám chlastem, tj. tím, od čeho mě svědomitě má kdysi milovaná rudovlasá dívka držela dále. Upřímně řečeno, není mi dvacet, abych zde nějak sáhodlouze rozebíral zaručený recept, jak přežít rozchod a neuchlastat se. Tím si musí projít každý sám. A taky se upít, alespoň pro jednou. Zvláštní na tomto rozchodu je pro mne ale fakt, že jsem si svou bývalou nikterak nezprotivil. Nic jí nezazlívám, nenenávidím ji a vlastně vzpomínám již jen v dobrém.

Upřímně řečeno, tu holku ve své podstatě miluji stále. Zároveň však vím já i ona, že spolu nemůžeme existovat vedle sebe, jako dvě plnohodnotné osobnosti. Náš vztah byl založený na ambivalentní výměně šťastných období. Vždy jednu chvíli vedl vztah jeden z nás. A k naší oboustranné smůle vždy inklinoval k vlastnímu štěstí, jež se vykupovalo neštěstím toho druhého. V praxi to pak vypadalo tak, že půl roku byl plně v mé režii, kdy má drahá tiše trpěla, druhý půlrok jsme se střídavě rozcházeli a dávali dohromady, protože jsem nedokázal akceptovat vedení rudovlasé. A to si myslím byl hlavní důvod, proč se naše cesty životem rozdělily.

Současně s tímto zjištěním, totiž že láska rozhodně není zárukou šťastného vztahu, jsem si ale uvědomil, že opravdu nemám zapotřebí si svou bývalou nikterak zhnusovat a dokazovat si tak něco, jako to dělají někteří mí vrstevníci. Ano, přiznám se, že kamarádům radím po rozchodu, ať se na tu krávu vyserou, že stejně neuměla vařit a že má na lepší, že si radši dáme dalšího jégra, že to bude lepší. Ale sám se touhle radou neřídím. Proč? Protože to jednoduše není pravda. Má vyvolená byla skvělý člověk; byla inteligentní, vtipná, sarkastická, krásná, uměla vařit a měla mě ráda. Tak proč bych jí hanil? Naopak, náš rozchod beru jako přirozené vyústění našich vzájemně se vylučujících povah. M. beru jako partnerku, která mi šla po boku a která mi byla životním učitelem. To díky ní jsem mohl plně poznat sám sebe. A za to jí děkuji. Ale toho jégra si s klukama stejně dám, to bych kecal. Ale jen tak ze cviku.

Jo a všechno nejlepší!