O nevěře

Nevěra. Pojem, který doprovází mezilidské vztahy už pravděpodobně od svých začátků. Různé internetové slovníky jej definují odlišně; vymezují jej od sexuálního aktu mimo manželství či dlouhodobý vztah až po nezávazné flirtování kdesi na barové stoličce. Ať považujeme za nevěru to nebo ono, jedno je jisté – setkáme-li se s ní, náš vztah to zcela určitě poznamená. A záleží již na nás, jak se k ní postavíme, a je jedno, zda jsme v roli podvodníka anebo podváděného. V následujícím příspěvku se pokusím popsat svou zkušenost s nevěrou.

Na nevěru své milované jsem přišel dá se říci svou vlastní hloupostí. Abych věci uvedl na pravou míru, musím se, chtě nechtě, zmínit o naší takřka půlroční pauze, kterou jsme podstoupili po vzájemné dohodě po dvou letech našeho, do té doby značně problematického vztahu. V době vzájemného odloučení jsem si já i má bývalá přítelkyně, říkejme ji po vzoru amerického stupidního seriálu pro něžné pohlaví slečna Božská, našli partnery. Můj tehdy provizorní vztah neměl nikterak dlouhodobého trvání a zakládal se víceméně na oboustranné prospěšnosti. V případě slečny Božské tomu bylo, jak jsem se později dozvěděl, poněkud jinak – začala randit s jejím tehdejším spolužákem, pro naše účely mu můžeme říkat pan Uplakánek (důvody pro toto obrazné pojmenování jsou osobního charakteru). Jejich vztah, dle jejích slov, byl brán vážně pouze z jedné strany – z té jeho. Ať je pravda kdekoliv a jakákoliv, jedno je jisté. Nastěhovala se k němu. Shodou náhod jsem slečnu Božskou potkal po několika měsících v našem rodném městě. Slovo dalo slovo a byli jsme spolu. S jejím „provizorním“ partnerem se rozešla velmi nevybíravým způsobem: viděl mnou sdílenou společnou fotku na modré sociální síti. Tehdy jsem bral celou záležitost jako uzavřenou a náš vztah za ucelený a znovu fungující. Ještě jsem nevěděl, jak moc se pletu.

Rok na to náš vztah procházel další z mnoha krizí. Skutečnost, že jsme oba studovali vysoké školy ve vzdálených městech, se podepsala na naší upadající komunikaci. Abych byl upřímný, z prvotní zamilovaných zpráv, kterých se daly napočítat desítky denně, se stalo několik zpráv týdně týkajících se toho, zda jeden či druhý přijede a zda se uvidíme. To vše protkané trpkou příchutí. Vídali jsme se stále méně a z pohledu nezávislého pozorovatele jsme o sebe asi nejevili bůhvíjaký zájem. Z vrozené mužské tvrdohlavosti a ješitnosti jsem tomu nepřikládal větší váhu. Bral jsem tehdejší stav za přirozené vyústění dlouhodobého vztahu.

Pak nadešli prázdniny. Zkouškové bylo úspěšně za námi a my na sebe měli více času. Vše se zdálo být zase lepší. Slečna Božská však jednou odjela na nějakou párty. Dodnes ani nevím proč mě napadlo podívat se na profil pana Uplakánka, leč podíval jsem se. Spokojeně svačím u svého notebooku, projíždím jeho fotky a v duchu se posmívám, že jsem slečnu Božskou znovu získal já. Když v tom se mi srdce zastaví u jedné z fotek – je na ní slečna Božská a pod ní v komentářích ji pan Uplakánek označuje jako svou slečnu nejdokonalejší, nejmilejší. Tupě zírám do monitoru. Nevěřím vlastním očím. Stále dokola znovu načítám stránku, jestli nedošlo k nějaké systémové chybě reality. Ale pokaždé se objeví to samé. Krev mi tuhne v žilách. Zatemňuje se mi mozek. Zlostně zavírám notebook a v jedné jediné zprávě slečně Božské vyjadřuji obsah svého vědomí – „všechno, co jsi kdy řekla, byla lež“. Netrvá to ani pět minut a už mi volá. Hovor vytípnu. Následuje další a další. Telefon vypínám, narychlo oblékám mikinu a mizím v černi červnové noci.

Hněv a smutek se ve mně mísily a vytvářely výbušný koktejl emocí, o kterém jsem chtěl slečně Božské za každou cenu dát vědět. Naštěstí jsem si telefon nevzal sebou a bezcílně bloudil nočním lesem. Po několika hodinách, když se zase rozum začal hlásit o slovo, jsem přišel domů a zvědavě zapnul telefon. Desítky nepřijatých hovorů a nepřečtených zpráv. Zprvu nechápavé věty pomalu přecházely do omluv a pak do výhružek sebevraždou. Očividně věděla, že jsem na její nevěru přišel. Ze strachu, že si něco udělá, jsem vytočil její číslo. Snažil jsem se zachovat si chladnou hlavu. Tato tendence mi vydržela pouze do okamžiku, kdy bylo její číslo nedostupné. Začal jsem šílet. Co když si něco udělala? Nemohl jsem čekat na zprávu hlásící její dostupnost. Volal jsem její kamarádce. Hovor mi vytípla. Celý bez sebe jsem neustále vytáčel její číslo. Psal zprávy. Nic. V ten okamžik jsem s její kamarádkou zpřetrhal jakékoliv náznaky úcty. Celou noc jsem probděl. Zvláštní. Nenávist a smutek se přetavily do obav o její zdraví.

Druhý den jsem se dozvěděl o jejím stavu – světe div se, byla v pořádku. Uzavřel jsem se do sebe. Odmítal jsem jakoukoliv formu komunikace. Po několika dnech jsme se však domluvili, že se sejdeme se slečnou Božskou a vše si vyříkáme. Přijel jsem pro ni k jejímu domu. Nastoupila a mlčky jsme dojeli pár kilometrů za město. Vystoupili jsme na poli a já se začal vyptávat. Kdy, kde, jak dlouho a především proč. Odpovědi byly všelijaké – ve chvíli kdy mě potřebovala jsem tu pro ni nebyl, setkali se náhodou, pak všechno náhodou, strávili spolu několik měsíců za mými zády… Každé její slovo protkané omluvou mě vnitřně trhalo na kusy. Jedna má polovina nechtěla vědět nic, druhá zase veškeré detaily. Poslouchal jsem, na venek se snažil působit vyrovnaně, ačkoliv jsem svíral ruce v pěst a polykal svou touhu řvát na ni ze všech sil. Po několika minutách vnitřního běsu se ale přeci jen dostavila iluze vnitřního klidu – koneckonců tento rozhovor jsem si v mysli promítal nesčetněkrát. Dodnes nedokážu popsat ten pocit, který se dostaví pokaždé, když vidím slečnu Božskou – oslnění, touha, očarování …(můj rodný jazyk mi neumožňuje dostatečně vyjádřit ani podobný stav). Ať tak či onak, na otázku, zda s ní chci i nadále být a zda ji dokážu odpustit, jsem odpovědět zcela intuitivně. Ano.

Dnes je to již přes rok od toho červnového slunného dne na poli, co jsem se rozhodl potlačit svoje ego a přes nevěru se přenést. Troufám si říci, že dnes už můžu říct: „Překonal jsem a odpustil jsem nevěru.“. Ano, překonal i odpustil. Náš vztah skončil. Letos na jaře veškerá ta má skrývaná zášť pramenící ze ztracené důvěry zlomila našemu vztahu vaz. I když jsem sám sebe přesvědčoval o tom, jak jsem s celou situací vyrovnaný, nebyl jsem. Při každé příležitosti jsem slečně Božské nezapomněl připomenout její zakopnutí, při každé hádce jsem argumentoval její nevěrou, při každé její párty jsem pojímal podezření. Z toho, co ze mě nevěra udělala, jsem nebyl šťastný ani já ani ona. Rozešli jsme se. Potřebovali jsme být sami, abychom si uvědomili, že bez sebe vlastně ani nechceme být.