O milencích našich přítelkyň

Milenec přítelkyně mého kamaráda prý projevil starost o kamarádovo zdraví; že se mu zdá být smutný a poněkud sešlý. Říkejme mému kamarádovi Eda a jeho přítelkyni Táňa. Táňa mi nadšeně, celá bez sebe, vyprávěla, jaká empatická a dobrotivá duše ten její milenec vlastně je. Byla celá překvapená, že její nadšení nesdílím. Řekl jsem jí, že by možná Edovi pomohlo, kdyby jí nešukal někdo další. Nebo kdyby aspoň nešukali v jeho posteli. Táňa mi na to odpověděla, že si nevážím dobrých a slušných lidí a že bych se nad sebou mohl zamyslet. Tak se tedy zamýšlím.

Před nějakými deseti lety, když jsem procházel svým prvním vážným vztahem, jsem čistou náhodou narazil na usvědčující důkaz nevěry mé tehdejší přítelkyně. Při pročítání sexistických zpráv od neznámého týpka jsem brečel. Několik let poté jsem stejnou náhodou objevil společnou fotku mé další přítelkyně na profilu jejího přitroublého vousatého kamaráda, kterého jsem už nějaký čas preventivně kontroloval. To jsem už nebrečel. Jen jsem se pořádně nasral. A poté, co jsem před několika dny náhodou četl konverzaci své současné přítelkyně se známým českým cestovatelem o tom, který hotel si vybrat na své noční radovánky, jsem si šel zakouřit. Jediné, co se tímhle snažím říct, je, že člověk si na nevěru tak nějak zvykne. Prvně vás to neskutečně bolí. Další nevěra vás sere. A nakonec je vám to tak nějak jedno.

Přes co jsem se ale nikdy nedokázal přenést, je ta neuvěřitelná snaha mých bývalých dělat ze mě naprostého debila. Kolikrát jsem už slyšel pohádky o tom, jak k tomu nikdy nedošlo, jak byl hotel plný, jak to bylo jenom ze srandy, v opilosti, jak to bylo jenom jednou nebo jak to byl jenom orál. Je docela naivní představa, že tomu budu věřit, když si čtu o tom, jak to tentokrát bylo lepší než minule, nebo vidím fotky s komentáři typu „Už rok spolu“ s miliony debilních srdíček. V tu chvíli bych místo neuvěřitelných omluvných historek ocenil raději teplou večeři.

Co je snad ale ještě horší než tyhle stupidní výmluvy jsou neustálé narážky poté. Jako nezlobte se na mě, ale snad žádnej normální chlap (není-li to tedy absolutní zoufalec) nepotřebuje při každé hádce poslouchat srovnávání s milencem – co je mi sakra do toho, že se umí stylově oblékat, že má vypracovaný břicho nebo že v práci bere víc? To, že si dokáže vydělat na „vystajlovaný“ outfit, do kterýho schová svoje namakaný tělo, je sice chvályhodné, ale nic to nemění na skutečnosti, že mi píchá holku.

Abych se teda závěrem vrátil k Edovi a Táňě; je sice fajn, jak si Táňa i její milenec dělají o Edu starosti – určitě jsou to někde v nitru moc milí a dobrotiví lidé a půjdou jednou do nebíčka – ale přes držku by zasloužili oba. On vlastně už od Edy zasloužil.