O školce

Pamatuji si, jak jsem ráno přemlouval maminku, aby mě odvezla co možná nejdříve. To abych mohl zabrat strategické místo u stolu, kde na mě nebylo dobře vidět. Jak jsem musel jíst půl krajíce chleba s rybičkovou pomazánkou ke svačině tradičně v tu chvíli, kdy jsem neměl vůbec čas (třeba když jsem postavil nejvyšší věž z kostek). Pamatuji si, jak jsem nalepil Tereze žvýkačku do vlasů za to, že mi vzala červenou pastelku. A jak mi potom "panučitelka" kázala. Jak jsem po obědě nechtěl chodit spát. Jak jsem spolu se svými kumpány lezl do postele holkám, jako to dělají dospěláci. A jak jsme nechápali, co na tom vidí. Pamatuji si na svou značku na přezůvky ve tvaru dvojky z hrací kostky. Pamatuji si na to, co mě naučili v mateřské školce.

Základní škola, ta nás učí základům ve vědách lingvistických, matematických, historických, přírodních i fyzikálních. Střední, ta naše vědomosti v daném oboru prohlubuje. Vysoká je garantuje. Ale co ta mateřská? Už Robert Fulghum si všiml, že ta nás učí základům života. Právě tam se člověk učí nevinným lžím a intrikám na paní učitelku, která nechápe, že tu svačinu zkrátka a jednoduše nemáte ani při sebevětší vůli šanci sníst, protože prostě chleba s pomazánkou není zmrzlina. Je to právě školka, co dá člověku um rozpoznat přátele a životní rivaly při hře na babu. V jejích zdech nabýváte trpělivosti, když musíte po sté znovu a znovu uklízet hračky po ostatních, plánování, když schováváte pastelky a fixy, aby vám je druhý den nikdo nevzal, a samozřejmě neskrývané pokory, když jdete domů takříkajíc po o a na všechny vyplazujete jazyk, protože oni musí jít po obědě ještě spát.

Je to zvláštní, zamyslet se, co všechno nám školka dala. Naučila nás pár jednoduchých pravidel, co by jednomu bohatě stačily pro spokojený a bohatý život. Že uklízet po sobě je třeba. Že o hračky je hezké se dělit. Že po čůrání se myjí ruce. Že kamarádovi se pomáhá a nepříteli odpouští. Že paní se šilhavým okem se neodmlouvá. Že je dobré si neznepřátelit paní uklízečku. Že lepit si suché z nosu na čelo postele je divné a nechutné. Že spaní po obědě není úplně k zahození. Že svačina je fajn. Že tréma na besídkách je zbytečná. Že mít kamarády je super. Jo a že s gumičkou na ruce se nespí, protože pak modrá.

„Věřím, že fantazie je silnější než vědění.

Že mýty mají větší moc než historie.

Že sny jsou mocnější než skutečnost.

Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.

Že smích je jediným lékem na zármutek.

A věřím, že láska je silnější než smrt.“ 

(Robert Fulghum)

Teprve pak přichází období, kdy se učíme lhát, abychom se zdáli být lepšími, než ve skutečnosti jsme, protože se bojíme být sami sebou. Teprve pak přestáváme kreslit nerealistická sluníčka a stromy, protože kreslením se přece uživit nedá. Teprve pak předstíráme, že nás nic nebolí a netrápí, protože to je znak slabosti a my musíme být silní. Teprve pak se učíme něco, co nás nebaví, ale rodiče si myslí opak. Teprve pak trávíme čas raději v práci než se svými blízkými, protože nám tak řekl cizí pán, jehož nazýváme šéfem. To až v dospělém věku slepě nakupujeme a konzumujeme, jelikož v době reklamy nemůžeme jinak. To až svět dospělých nás učí závisti, pýše, sebelásce, zradě, nenávisti a dalším nesmyslům, co nepotřebujeme.  Teprve pak děláme to, co nechceme a co si myslíme, že dělat musíme.

Jaké by asi bylo, kdyby se politici různých zemí vzájemně požádali o pomoc a nic nechtěli na oplátku, jako jsme si my pomáhali při stavění opevnění hradů z kostek na hraní. Jaké by bylo, kdyby po sobě vojáci stříleli plastovými pistolkami a házeli koule z bahna a se setměním chodili domů tak jako jsme museli my. Jaké by asi bylo, kdyby si země celého světa pomáhali tak jako my se dělili o sušenky, a ne se bezhlavě vykořisťovali. Jaké by asi bylo, kdybychom se jen tak drželi za ruce a bezmyšlenkovitě a nevinně smáli? Jak hezké by asi bylo, kdybychom se všichni chovali tak, jako kdysi v mateřské školce?