O sebezapírání

Snad všichni vývojoví psychologové se shodnou na tom, že období dospívání je pro každého jednotlivce, jenž se nechlubí dvouciferným IQ, první těžkou životní zkouškou. Rozbouřené hormony, první zkušenosti se světem dospělých a v neposlední řadě, a to především, také formování vlastního charakteru. A taky první sex, opilost, zamilovanost, opuštěnost, a tak. To vše je zkouškou nejenom pro rodiče puberťáka, ale především pro puberťáka samotného.

Já se s city vyrovnával po svém. Zpočátku jsem, a to ještě v době před vlnou emo-módy, kompenzoval emoční nestabilitu poškozováním sebe sama – hladina endorfinů se dá všelijakým způsobem ovlivňovat, že jo. Ale tento způsob není dlouhodobé řešení. Alkohol pomáhal poměrně dobře a já jeho služeb využíval bezmála deset let, což vzhledem k mému věku není zanedbatelná doba. Jenže tato forma útěku před vlastními city nás vyřazuje z každodenního života. Proto jsem utíkal prostředkem nejrychlejším, totiž narkotickým. Dnes již vím, jaká to celé byla chyba (na druhou stanu, jakým bych bez té zkušenosti nyní byl?).

„Určitě nejsem jediný, kdo píše, aby ztratil tvář. Neptejte se, kdo jsem, a nechtějte po mně, abych zůstal stejný: to je morálka občanů. Nutí nás mít v pořádku doklady. Ať nám ale při psaní ponechá naše svobody.“ (Foucault M., Archeologie vědění)

Zmítán vnitřní rozervaností jako Rimbaudův Opilý koráb jsem se plahočil mladičkou dospělostí, než jsem se rozhodl pro krok razantní a neméně bolestivý. Rozhodl jsem se vzdát se citů. Zprvu barevnými papírky, posléze bělavým práškem jsem umrtvoval projevy hněvu, strachu, samoty, ale i štěstí, lásky, spokojenosti. Jako stomatolog „umrtvovačkou“ znecitliví bolestivý zub, já narkotiky umrtvoval bolestivé srdce. Namísto evolučně výhodné starosti o druhé, co nám dopomohla přežít, jsem přilnul k sebelásce a pýše. Sám sebe jsem pasoval do role Nietzscheova nadčlověka a doslova se postavil mimo dobro a zlo. Dodnes si pamatuji chvíli, kdy jsem zničený posedával na barové stoličce. Vedle mě seděla dívka, s uslzenýma očima vyprávěla cosi o své nemocné mamince, která skončila na invalidním vozíku. Čekala ode mě nejspíše oporu, nebo alespoň náznak pochopení, lidství. Já ji odbyl slovy: „Ale mě to nezajímá.“ Hlasitě se rozplakala a odešla. Doslova jsem se stal bezpáteřní bezcitnou kreaturou sledující jen svůj vlastní prospěch.

Za vším hledej ženu, řekl kdysi jeden moudrý muž (patrně šovinista), na jehož jméno si již nevzpomenu. I v mém případě za jakousi takousi (záměrné opakování) citovou renesanci může dívka. A to ne kdovíjaká. Mou plátěnou antiemoční zbroj naleptávala pomalu, ale jistě, jako koroze kov. Trvalo jí to bezmála dva roky. Dva roky snášení mých výkyvů nálad, zlosti, nepříčetnosti, než rozervala celistvý kus emočního plechu na kousky. Možná ve mně viděla to, co jsem se bedlivě snažil ukrývat. Možná ve mně viděla to, co jsem neviděl ani já sám. Kdoví. Ale dokázala to. A já z ničeho nic hleděl do tváře našedivělé reality očima dvaadvacetiletého kluka, leč s emoční vyspělostí šestnáctiletého kluka.

První oťukávání se znovu nabytými city bylo jako vystřižené z antické tragédie. Jako z nějaké Boží satisfakce jsem začal znovu vnímat city ve chvíli, kdy se začalo vše dobré v mém životě rozpadat jako domeček z karet. Stojíc na vlastních oslabených emočních nohách po letech podpírání o narkotické berličky, jsem se kymácel ve vichru nemocí mých blízkých, opakování mých chyb sourozenci, zrad přátel. Mnohokrát mi na mysli stanulo dávné řešení. Naštěstí jsem vše přestál ve vší střízlivosti a zdánlivé počestnosti. A nyní se pomalu učím kočírovat to dobré a zlé ve mně. Vím, že to je běh na dlouho trať, ale jsem rozhodnut se na ni vydat. Protože je lepší vnímat život radostný i bolestný, než ho nevnímat vůbec.