#rekapitulace/kapitulace

Pseudopovídka, kterou jsem napsal  10.2.2012. Není dobrá a dneska bych ji asi napsal úplně jinak. Na druhou stranu, obsahuje spoustu vzpomínek. Tak proč se o ni nepodělit. Aspirovala na vítězství na literárním webu. Avšak kvůli explicitnímu obsahu musela být nakonec vyřazena.

„Jseš jenom rozmazlenej parchant. Kdybych věděl, že z tebe jednou vyleze tohle, radši bych se tenkrát vystříkal někam na plot!“ prská na mě můj zvráštěnej, smradlavej otec.

Sedím u stolu, ucucávám pivko a snažím se z hlavy vytlačit ten jeho přiblblej hlas. Dneska má přeci Skéro narozeniny, tak ať tady nedělá ostudu. Ani sobě, ani mně. Na stole je nedopitej panák, nepřemejšlim co to je a hážu to do sebe. Zvedlo mi to žaludek, musím to zapít pivkem, abych se nepozvracel. Kolikátej to dneska může být panák? 20? Nevím, je mi to jedno.

„Pojď!“ řve na mě od dveří Skéro, v ruce drží ubalenýho špeka. Zvedám se a jdu za ním jako poslušnej pejsek. Stojíme před hospodou U Dubu, vykuřujem si z hlavy myšlenky a pozorujeme přitom ten obrovskej dub, co stojí vedle hospody. V záři měsíce vypadá majestátně. „Jak může bejt starej?“ Ptám se. Skéro jenom pokrčí rameny: „No rozhodně je starší než my.“

Než si stačím sednout, chytá mě za mikinu otec: „Naval mi klíče od golfa!“ S mlčením se vymaňuju z jeho sevření a jdu ke stolu. Na rameni cítím jeho ruku, otáčí mě a jednou ranou  sráží k zemi. Mlží se mi pohled, jediný na co se můžu soustředit je ten jeho hnusnej hlas: „Říkám ti, kurva, naval ty klíče!“

„Běž do prdele,“ odbývám ho a plivu na zem krev. Jeho bota mi přistává na prsou. Svíjím se bolestí. Chce se mi blejt. Už to nemůžu vydržet, chytám ho za nohu a trhnutím ho posílám vedle sebe. Převaluju se na něj a bez přemýšlení mu dávám ránu na bradu. Okamžitě druhou na nos. Slyším prasknutí. Aspoň jsem tomu zmrdovi zlomil nos, napadá mě. Napřahuju se na další ránu, abych už jednou provždy ukončil příval jeho keců, ale brácha mě chytá pod krkem, zvedá mě a hází se mnou o zeď. Vidím, jak se po mě natahuje, ale Tomy ho drží. Nějaká holka dřepí u otce. Píča.

„Seru na vás!“ s bouchnutím odcházím. Po chvilce slyším hlasy, co vycházej ze dveří, ale už jsem daleko, nemůžou mě vidět. Sedám do auta. Než stihnu strčit klíček do zapalování, otvírám dveře a bleju. „Seru na vás!“ zní mi furt v hlavě. Startuju.

Co si o sobě myslí? Celej tejden je někde v prdeli, a když přijede, tak jediný co umí, je, že se zašije v hospodě. Pak se nasere na Skérovu oslavu a mele tam takovýhle hovna. Měls mě hodit na plot, tati. Kdybych věděl já, do jakejch sraček mě přivádíš, oběsil bych se na pupeční šňůře. Kurva. Hlavně že proti bráchovi nic nemá. Ten zasranej feťák je mu milejší než já. Seru na vás. Mizím.

Zajíždím na jatka, kde máme zkušebnu, doufám, že je tam ještě nějakej chlast. Potřebuju se vylejt. Lednička prázdná, na stole jenom prázdný flašky od pivek a rumu. Kurva, seru na to. Jedu do Ludusu, startuju auto, ale nenaskočí. Zase prázdná nádrž, já toho bráchu zabiju! Musím pěšky.

Za barem je jenom nějaká černovláska, jinak je hospoda prázdná. Jdu k ní a vytahuju z kapsy zmačkaný péťo: „rozměníš mi to do automatu?“ druhou rukou si utírám krvavej ret.

„Promiň, ale nemám,“ odpovídá mi, přitom se mi směje do ksichtu. Nejradši bych jí jednu vrazil, to by jí ty ksichty přešly.

„Tak mi dej aspoň pivko a ruma.“ Ukazuju jí, že jdu dozádu na bedny. Dávám tam litra, mačkám a hovno, jak jinak. Černovláska mi donáší pivko a ruma, jak jsem si přál. Hážu do sebe ruma a zapíjim ho, než stihne odejít, říkám si ještě o jednoho.

Neudržím hlavu, padá mi. Upadám do sladkýho bezvědomí, kdyby bylo trvalý, bylo by to fajn. Z přemýšlení mě vytrhne nesnesitelnej kravál, zvedám miniaturní oči. Smějou se na mě tři šašci a nahoře lítaj čísla. Aspoň jednou se na mě usmálo to zkurvený štěstí. Černovláska mi neochotně vyplácí těch mejch pět litrů. Tim svým posranym vyrázem mi jasně říká - už vypadni a já jí tu radost udělám. Pofidérním krokem se plahočím k Půčku, mám nesnesitelnou chuť na cígo.

Vevnitř na mě čuměj samý zpitky, sem dokonale zapadnu. Sedám na bar, objednávám si to samé, co v Ludusu, rozhlížim se po hospodě, hledám známý ksichty a daří se mi. U stolu u fotbálku sedí Márv s nějakejma cizíma lidma. Připlahočím se k němu: „Nazdar Márve, beru židli.“

„Tývole sedej a nemel, zkundyksichte, co tě přivádí zpátky do týhle díry?“ Cítím z něho slivovici. Co jinýho bych taky mohl čekat od moraváka, žejo.

„Včera mě vyhodili z práce, dneska sem zmrdal otce. Potřebuju trošku vypustit, chápeš, ne?“ směju se na něj. On si mě chvíli prohlíží.

„To mě mrzí, vole. Doufal sem, že se ti fotr zlepší potom, co se stalo s tvojí mámou.“ Natahuje se do báglu a na klín mi pokládá flašku čiré, životadárné tekutiny. Neptám se ho, co to je, nezajímá mě to. Kývnutím děkuju, a aniž bych se mrknul, jestli náhodou nečumí sevírka si ten sajrajt lehu do pivka. „Moc to s tím nepřeháněj, louhoval jsem to skoro tejden, je to masakr,“ instruuje mě Márv. Zvedám půllitr a polykám. Jednou, dvakrát....

Probouzím se ve zkušebně na starym rozpadlym gauči. Do nosu mě praští nesnesitelnej smrad pocházející z obrovskýho koláče zvratek, do kterýho vzápětí šloupnu. Hlavu mám jako propíchlej balón. Nemůžu si na nic vzpomenout. Co mi to ten Márv kurva dal? Vycházim ven a pochcavám tuhle starou budovu jatek, ze který jsme si udělali zkušebnu. Z auta si beru mobil a volám Janě. Prosím ji o něco k pití a jídlu.

„To ses asi posral, ne?“ zpustí na mě a já mám pocit, že mi její řev urve hlavu, „v  pátek jsi ke mně přišel, rozkopnul si mi ten skleněnej stůl, co si mi dal k narozeninám a pak si mi, když jsme šukali, poblil záda a teď po mě chceš, abych ti donesla jídlo? Něco ti povím, naser si. Už mě nebaví bejt pro tebe jenom děvka na mrdání nebo na jídlo. Naser si, už tě nechci vidět.“ Pokládá to.

Co se to doprdele v pátek dělo? Koukám na mobil a vidim, že je neděle. Márve, cos mi to kurva dal...

Potácim se mezi regálama v marketu, v ruce pytlík s pár rohlíkama a salát. Mám neuvěřitelnej hlad, nejradši bych to sežral už tady. U regálu s chlastem si beru flašku ruma, jedinou věc, co mě může v tuhle chvíli postavit na nohy. Když platím, zjišťuju, že mám v peněžence sotva čtyři kila, beru si cíga a jdu na lavičku k rybníku co je hnedka vedle marketu. Otvírám flašku, snažim se uklidnit rozběsněnej žaludek a rekapituluju.

Vyhodili mě z práce, zmlátil jsem otce, prachy jsou v prdeli, Jana je poblitá a nasraná, a já nevim, co se dělo poslední dva dny. Jediný co mě sere, je ta zasraná práce, vůbec ne kvůli prachům, který mimochodem stejně stáli za hovno, ale hlavně proto, že to byl jedinej řád, co mě nějak usměrňoval, byla to práce, co mě bavila. Měl jsem tenkrát kurva štěstí, že jsem tohle místo dostal. Když mi šéfová podávala výpověď, vůbec mě nenasrala, spíš mě překvapila, že mě vyhodila teprve teď.

Posílám žaludku další porci oblbováku a zapaluju si cígo. Na ten salát s rohlíkama mě nějak přešla chuť. Nápadně mi připomínala koláč vedle gauče ve zkušebně. Vysedávám si tu tak, opíjím se sluncem a rumem a užívám si ten pocit, kdy mi je všechno u prdele. Musím jít na zkušebnu, chci spát.

Doprdele tati, proč si to tak posral, kurva? Mně taky máma chybí, stejně jako tobě. Co jsme tenkrát udělali špatně? Proč je teďkom jediný, co nás pojí, ten posranej barák. Co se to s náma stalo? Jdu po ulici a řvu jak malý děcko. V ruce prázdnou flašku ruma. Proti mně jdou ňácí lidi, čuměj na mě jako na blázna. Nedivím se jim, ale nečumte tak kurva na mě! Já nejsem blázen! Nervózně přecházejí chodník. „Co sme komu udělali? Tak co doprdele?“ řvu ze všech sil.

Po cestě zastavuje auto, poznávám Skérovu fábii. Vystupuje a cosi na mě řve, nerozumím mu. Přichází ke mně a cpe mě do auta. Ani se mu nebráním, vlastně jsem rád. „Kde si doprdele kurva byl celej víkend?“ ptá se mě, z hlasu se dá poznat, že je pěkně nasranej, chvěje se mu a docela prská. „Na zkušebně, kde bych byl.“ Vyhazuje mě před barákem, vcházím do vchodu a všímám si, že u botníku nejsou žádný boty. V duchu cítím takový to malý, osobní vítězství. Ve skříni na mě čeká ještě jedna lahvinka, co mi pomůže zapomenout. Zapomenout, to jediné chci.