Říznutí, spálení, opaření, odření. Pád, řez, bodnutí,
klopýtnutí, smažení nebo prachobyčejné koupání se. To všechno jsou příklady
stovek, ba dost možná i tisíce možných způsobů, jak si lidé dennodenně svou
neopatrností „vyzdobí“ své tělo nějakou tou modřinou. Kdo může říci, že se
v životě neřízl, neodřel, někde nezakopl nebo přinejmenším nedostal po
nosánku. Pravděpodobně nikdo. Každý z nás vlastní od prvního okamžiku svého
pozemského bytí tělo, které tu a tam poznamená nějaký ten šrám. Svým způsobem
je tělo naším deníčkem, jež nese zápisky našich hloupostí, neopatrností,
přehnaných rádoby akčních scén, opileckých eskapád, vztah s náruživějším
sexuálním partnerem anebo ono pověstné „ve špatný čas na špatném
místě“.
Leckdy to jsou zážitky úsměvné, leckdy
s pesimistickým a sebemrskačským nádechem. Ať tak či onak, naše tělo si je
pamatuje. Na rozdíl od paměti, která tak ráda zapomíná. Co mě však na lidském
těle tolik fascinuje, je jeho schopnost regenerace. Je fascinující pozorovat
kupříkladu řeznou ránu, jak se pomalu hojí. Nejprve se vytvoří stroupek, který
se s až mučivým svěděním zmenšuje a zmenšuje, až vymizí úplně. A hle, kůže
jako nová. Tedy až na tu jizvu, co má za úkol nám až nadosmrti (nebo do
návštěvy hodného pana doktora) připomínat, že nůž je ostrý, krájí se vždy
směrem od sebe a chceme-li prošpikovat králíka slaninou, tak už z principu
nikdy ne proti prstu.
Vždyť je to de facto zázrak, to sebehojení.
Přirozeně, příroda je plná takovýchto zázraků, které jsme se rozhodli
přehlížet. Ale tělo je s námi bytostně spjaté, přistupujeme k němu,
jako k tomu vůbec nejbližšímu, co máme; totiž sami k sobě. Jak by
bylo krásné, kdybychom dokázali vdechnout tuto vlastnost plodům naší práce. Jen
si to představme: rozbil se nám nový mobil poté, co jsme posilněni alkoholem
zkoušeli jeho voděodolnost. Opatrně ho uložíme do postýlky, přikryjeme ho
teplou přikrývkou, uvaříme horký černý čaj s citrónem a dáme pusinku na
display. Za dva dny nám ten veselý rošťák znovu vyzvání v kapse a spojuje
nás s lidmi, co nás ne a ne nechat na pokoji. Anebo takové nabourané
autíčko. Stačilo by jej jen pohodlně zaparkovat, povolit rušní brzdu, vyřadit a
vyčkat pár dní, než se marod hodí do kupy, stejně jako to činíme my.
Je to jako pozorování východu a západu slunce.
Vznikání z ničeho (definujeme-li hloupost jako absenci vědění) a mizení
v nicotě. Je to neuvěřitelné, fascinující, zkrátka úžasné. A stejně tak,
jako mě fascinuje schopnost těla sebe sama opravit a zdokonalit, mě
neustále překvapuje a uchvacuje lidská blbost si svá těla ničit.Zkrátka
neuvěřitelné. Zkrátka zázrak.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Zpětná vazba potěší