Rozbušené
srdce, zpocené dlaně, motýli v břiše, endorfin v krvi, vše
obcházející touha a strach. Dáte-li si tyhle věci dohromady, vznikne vám
koktejl, co je v dnešní přetechnizováné době tak rád nazýván Láskou.
Přirozeně, je to opojný cit, jež vyhledáváme, po kterém toužíme. Tu a tam máme
to štěstí, že ji nalezneme. Pečujeme o ni jako o květinu, zaléváme ji
společnými sny a plány. Chráníme ji před ostrými paprsky žárlivosti a před vše
spalující ztrátou důvěry. Těm šťastnějším se podaří lásku vypěstovat do
nebeských výšin. Některým uhnije hned v začátcích. Ale tohle není
příspěvek o lásce. Tohle jsou slova věnována stejně silnému citu, ležícím na
druhé straně spektra našich emocí, totiž nenávisti.
Když
se nad tím zamyslíme, nenávist s láskou sdílí mnoho svých dílčích
vlastností a mnohdy i konkrétní osobu či skupinu osob (jediné, co pak tyto city
odlišuje je jejich libost/nelibost a časový úsek, v němž se odehrávají).
Tak proč jeden cit preferujeme před druhým? Dle mého mínění, tj. podle toho
správného mínění, je odůvodnění tak elegantně jednoduché – evoluce! Láska,
stejně jako nenávist, je chemická situace v našich mozcích, která nás
k druhému poutá anebo nás od něj naopak odpuzuje. V dobách dávno
minulých bylo samozřejmě pro naše předky mnohem výhodnější se sdružovat a tudíž
preferovat lásku. Ale jako mnoho dalších evolučních výdobytků (například emocí
samých) je i tato preference dnes již kulturním přežitkem.
Poslední
dobou nabývám stále častěji dojmu, že má existence trpí jakýmsi sebemrskačským
stihomamem – místo aby se nenávistným podnětům vyhýbala, vyhledává je.
Odůvodnit to mohu hned třemi možnými způsoby:
- Jsem idiot: příroda se tak chrání před tím, abych rozšiřoval svůj genofond,
a tajně doufá, že skočím pod jedoucí vlak a dopřeji tak potravu mému
milovanému vlčímu máku.
- Hledám náhražku: stejně jako na
drogách vzniká vyjma silné fyzické závislosti i závislost psychická, tak
si ji lze vypěstovat i na lásce. Začne-li ji být nedostatek, začne hledat
náhražku, a jelikož má nenávist obdobné vlastnosti, je skvělou volbou.
- Chci růst: nenávist nás nejen od konkrétní osoby, věci či vlastnosti
odpuzuje, ale popuzuje nás k tomu, nenáviděný objekt překonat, stát
se lepším. Člověk se pak zdokonaluje, roste.
Myslím
si, že v mém konkrétním případě se bude jednat o jakýs takýs hybrid všech
zmiňovaných důvodů. A jak takové sebetrýznění probíhá? Vskutku jednoduše,
alespoň tedy u mě. Není nic jednoduššího než svou mysl přestat bránit před
vlnami vzpomínek na lži a zrady, co tak bolely. Smutek dříve pociťovaný po
čase, chtě nechtě, okořeníme špetkou hněvu a výbušná směs nenávisti je na
světě. Navíc, dnes žijeme v době, která nenávisti přeje: dříve jsme si,
opět pravděpodobně z evolučních důvodů, nastavili mozek tak, aby ošklivé
vzpomínky potlačoval. Ale dnes přeci máme internet; můžeme se kdykoliv podívat
na statusy, obrázky apod. Chceš-li nenávidět, podívej se! Vzpomeň si!
Člověk
tímto bolestivým způsobem vlastně podstupuje terapii: prvotní bolest nejen že
člověk přijme, on si ji přetvoří na emoční motor, co ho žene stále vpřed. Je to
bolestivý proces. Zpočátku člověk nenávidí někoho konkrétního. Později svou
nenávist přenese na okolí, pak na celý vnější svět. A v posledním stádiu
začne nenávidět sám sebe. To ale není špatně, jak si asi někdo může myslet.
Právě naopak. Jako subjekt, jehož objektem nenávisti je on sám a od
kterého se ani při nejlepší vůli nemůže odpoutat, ho nenávist donutí se
zdokonalit.
Díky
nenávisti se člověk překonává, roste, stává se lepším. A pak se začne míti zase
rád, vypěstuje si lásku sám k sobě. Stane se tvorem
hrdým. Anebo ztratí sám sebe a takto se vnitřně ubije k smrti. Anebo se
zabije jen tak, protože tuto terapii nevydrží. No a co.
Zajímavé zamyšlení.. A dává to sakra smysl. Vysvětluje to i proč poslouchám mnohdy tak nenávistnou muziku - metal. Ale jak myslíš,že láska je kulturním přežitkem? Co třeba mateřská láska,kterou (aspoň většina) matek chová ke svým dětem? Ta je pořád,a myslím že i bude trvat dál.
OdpovědětVymazatSamozřejmě, mateřskou lásku, stejně jako "obyčejnou" lásku já vůbec nepopírám - jenom poukazuji na to, že vznikly jako nástroj evoluce a jako takové mají mít taky svou skutečnou hodnotu - jako nástroje, tj. hodnotu jim udáváme my, nemají ji nikterak samy o sobě.
OdpovědětVymazatAni neříkám, že by měla vymizet; dost těžko si představit, jak by děti vychovával člověk bez vztahu k nim (navíc je vědecky dokázáno, že děti bez emočního kontaktu se svými rodiči statisticky umírají častěji). Jen jsem chtěl ukázat, že onen odpor k nenávisti, jakožto citu, je neopodstatněný a je tedy kulturním přežitkem :).
P.S. také poslouchám metal a neřekl bych, že je to ryze nenávistná hudba :). Díky za komentář :).
Není zač ;) A jaký máš vlastně názor na iluze a ideály? To by mě zajímalo. Podle mě jsou i užitečné a můžou vést k pokroku- vem si třeba Edisona, bez jeho ideálů a trpělivosti by se moc daleko nedostal. A iluze se hodí, když se třeba člověku nedaří, může si představovat určitou věc nebo situaci v budoucnu,která mu pak dodává naději a sílu. Když se člověk zbaví všech iluzí, zbyde mu jen holá skutečnost a krutá realita, kterou i kdyby chtěl, sám jí kompletně nemůže ovlivnit podle svého, což pak může vést k nihilismu - v post-Nietzschovském světě bez boha (a všech iluzí). A jak říká strejda Friedrich - "Pravda je škaredá. Máme umění, abychom na pravdu nezašli" :) Na druhou stranu, iluze dokážou člověku pěkně zamotat hlavu, a žít celý život jen v iluzích taky není správně. Aktuální příklad je třeba ten, že lidé podléhají v současnosti různým iluzím-třeba že chemoterapie fakt léčí rakovinu atd.. Je třeba být nad věcí a nevěřit jen mainstreamem přijímaným "pravdám". Takže jsem pro rozbíjení iluzí,ale s mírou :) J.
OdpovědětVymazatAhoj,
OdpovědětVymazattak já si dovolím otázku rozdělit - prvně k ideálům. Osobně se domnívám, že ideály jsou k životu nezbytné. Stejně jako tebou zmiňovaný Edison, ale i třeba Einstein, Fromm a koneckonců i Nietzsche, všichni měli své ideály, kterých se snažili dosáhnout a nutno podotknout, že úspěšně. V našich, normální a všechno jen ne geniálních životech ideály vyhledáváme, abychom se je snažili dosáhnout. Co naplat, že předem víme, že jich nedosáhneme. Hlavní je se k nim přiblížit. Kdyby tomu bylo naopak, pak bychom se nepohnuli z místa a dost možná bychom se pozabíjeli navzájem - viz třeba ideál dokonalé společnosti (všichni přece víme, že je nerealizovatelná, protože obsahuje chybnou proměnnou, tj. člověka, ale to neznamená, že se jí nemusíme pokoušet uvést do praxe). Samozřejmě vyvstává otázka legitimity individuálních ideálů - jak můžeme schvalovat kupříkladu můj ideál dokonalé společnosti a zároveň zavrhovat Hitlerův koncept? Jaké kritérium zavést? Množství přitakávajících? (pozor na propagandu!) atd. Rozhodně se domnívám, že ideály jsou důležité! Leč je vhodné k nim přistupovat pouze a jenom jako k ideálům.
A o iluzích? No, jsem strašně rád, že zde uvádíš Friedricha. Osobně s ním sympatizuji. Domnívám se, že iluze je jako něco jako opiát (kryštofovské "Iluze... ten legální fet."), může krátkodobě pomoci, jak zmiňuješ, ale z objektivního hlediska je iluze škodlivá - vždy zde hrozí riziko, že člověk jako by k iluzi přilne, upne se k ní a ztratí se v ní. Nasadí si brýle a nevidí pravou podstatu. Zkrátka a jednoduše; iluze je slabošství.
Zároveň jsi se dotkla i problematiky pravdy a zcela ve shodě s Nietzschem - dokud zde nebude bytost, která se dokáže postavit "mimo dobro a zlo" (kupříkladu já), pak je nezbytné pro synchronizaci jednoho s druhým přijmout nějakou pravdu (Boha, vědu, umění, Tarskiho T-schéma apod.) - ale kde se bere pravdivost této pravdy? Jaký garant? Bůh? Ale notak! Myslím si, že jako druh jsme ještě příliš mladí na to, abychom dokázali přijmout fakt, že pravda je pouze ta, kterou vyřknu já. A také ty, on a tamta...
Mockrát děkuji za odezvu! :)
A já děkuju za tvůj blog, super počtení. Blogy jako je tvůj jsou v dnešní době fakt potřeba, aby se lidi na chvíli zamysleli nad nějakým tématem, a utvořili si vlastní názor, ne jen hloupě papouškovali názory jiných,jako tomu v dnešní době často je.. Jo a jaké další téma budeš probírat,na co se my čtenáři můžeme těšit? :) PS: Mimochodem jsem chlap, a myslím že málokteré ženské by připadal Nietzsche sympatický, když se o něm říká, že byl spíš proti ženám a feministkám (i když ty jsou spíš tlusté mužatky, které nikdo nechce) :D V tomhle má Friedrich taky pravdu, že rovnost škodí oběma pohlavím. I v přírodě je zachovaná přirozená polarita,tak proč by to měl člověk měnit,že.. Můžeme tedy říct, že jeho myšlenky spíš oslovují to silnější pohlaví :) Na závěr uvedu jeho citát: "Pravý muž chce dvojí: nebezpečí a hru. Proto touží po ženě, protože ona je tou nejnebezpečnější hračkou.“
OdpovědětVymazatMockrát a především znovu děkuji! Fíha, jaké další téma? Takové ty klasické věci: fetování, láska, sex, drogy, hyperintencionální logika, syfilis, problematika trestu smrti, úvaha nad tím, v kterém kruhu pekla podle Danta skončím. Je toho více než dost! :D
OdpovědětVymazat