Z říše
podvědomí, kam za svými sny utíkám před šedivou realitou, mne násilně vytrhává
kdysi tak oblíbená písnička. Vstávám. Sprchuji se. Snažím se vzbudit unavené
tělo i mysl. Utírám zamlžené zrcadlo a hledím na svůj obraz. Pozoruji
tmavomodré panenky. Anebo ony pozorují mě? Prohlížím si své
vlnité dlouhé vlasy, co se jako černí hadi omotávají kolem ramen, krku, rukou i
prsou. Ten obraz v zrcadle - měl bych to být já. Měl by to být obraz a já
jeho malířem. Měl bych znát jeho příběh, důvod, proč je nakreslený právě
s tímhle ustaraným výrazem. Nic z toho však nevím. Celý obraz je mi
velkou neznámou. Hledím do tváře cizího člověka.
V rychlosti
si vyčistím zuby, obléknu se a vycházím vstříc dalšímu pracovnímu dni.
Proplétám se ulicemi ranního velkoměsta. Kráčím pomalým nejistým krokem.
Náhodní kolemjdoucí mě předbíhají, vyhýbají se mi. Tu a tam do mého chatrného
těla někdo nepozorností vrazí. Povětšinou něco dotyčný utrousí, ať už omluvu či
urážku. Snažím se zaostřit. Vidět jejich výrazy, jejich mimiku a gesta. Snažím
se ostatní vidět, identifikovat. Místo toho jsou všude jen šmouhy, dlouhé
expozice, rozmazané fleky každodennosti. Procházím podchodem,
připojuji se k plujícímu davu, kde si mě všichni postrkují jako
pingpongový míček. Nechávám se unášet davem.
V tom
si všímám sedící dívky. Může jí být kolem osmi let. Sedí schoulená
v roztrhané bundě, drží se za kolena. Její blonďaté kadeře jí zakrývají
obličej. I přes mihotající prázdná těla, co přetrhávají náš vzájemný pohled,
vidím lesknoucí se slzu v koutku jejího zeleného oka. Chci jít za ní,
zeptat se, co tu dělá, co potřebuje. Chci jí pomoct. Ale každý krok, co učiním
směrem k ní je stržen proudícím davem, který mne unáší pryč, ven
z podchodu. Rád bych se zastavil a pochopil, proč její tvář jako jediná je
zaostřená, vyzařující emoce, autenticitu. Rád bych znal příčinu
její slzy.
Na
hodinách monumentálního kostela odbíjí osmá hodina. Touto dobou už bych měl být
v práci. Dnes nepřijdu. Už nikdy nepřijdu. Usedám na prázdnou lavičku.
Kolem poletují holubi. Ve vzduchu jde cítit mrazivý, leč již jarní vánek. Sedím
sám, ponořen do vlastní nevědomosti. Slyším kolemjdoucí hovořit, smát se, naříkat.
Jejich tváře jsou mi ale nepřístupné, stejně jako jejich nitra. Nedokážu vidět
víc, než jen prázdné šmouhy, prázdné obleky, bundy a šaty. Zapaluji si cigaretu
a nechávám její kouř proniknout svými plicními sklípky do krve, jež ho poslušně
předá žadonícímu a nicnechápajícímu mozku. Probouzí ho z letargie a uvrhá
ho do víru otázek, o kterých ví, že nezná odpověď.
Sedím
dlouze, nehybně. Vyzvánějící telefon ignoruji. V mysli se sobě i světu
obnažuji; pomalu a jistě se svlékám ze své minulosti, vzpomínky zahazuji jako
použité spodní prádlo. Jsou to jenom nahodilosti, které mne nemohou určovat.
Vzpomínky a výchova, můj původ, to nemohu být já. Kdyby mne vzpomínky činily
mnou samým, pak bych v případě ztráty paměti zemřel. Můj věčně předstíraný
optimismus, sžíravá žárlivost i ctižádost, strach z výšek a smrti, to
všechno odpadá jako přívlastky chatrně připevněné na neznámý předmět. Zbavuji
se vlastností, o kterých jsem si vždy myslel, že mne určují jako prošlého
zboží. Co ještě od mého nitra odejmout, abych neviděl jenom svaly,
kosti, kůži, vlastnosti, svou minulost, ale abych viděl sebe?
V tom
mě z vnitřních úvah vytrhne ruka, mačkající mé rameno. Trhnutím se otočím.
Přede mnou stojí plačící dívka z podchodu. Slzy zmizely a ona se nyní
usmívá. Nechápavě si jí prohlížím. Kdo je zač?
„Proč
jsi za mnou v tom podchodu nepřišel, když jsi chtěl?“ prohodí směrem ke mně hlasem, ze
kterého jde slyšet mladistvá nevinnost.
„No…
nemohl jsem. Byla tam spousta lidí. Co tu děláš?“ Opáčím, pln údivu.
„Na
tom ale přece nezáleží,“ uchechtne
se a posadí se vedle na lavičku, „vlastně na ničem nezáleží, pokud
nevíš, kdo jsi.“
Její
odpověď mnou projede jako chladný nůž živoucím masem. „Co to povídáš?
Kolik ti vlastně je? Co jsi zač?“
Krátkýma
nohama pohybuje dozadu a zase zpátky. Vytváří obraz dívky, co houpe nohama. Obraz,
již jí nesedí stejně jako můj obraz mně. Sedí a hledí před sebe na
kočičí hlavy. Vytahuju krabičku cigaret a zapalovač, když v tom stočí svůj
pohled na mě. „Proč kouříš?“
„Protože
mi to chutná, uklidňuje mě to,“ odsekávám
naučenou frází, které sám nevěřím.
„To
je ale nesmysl. Chutnat ti cigareta nemůže. Nikomu nechutná. Jen si vzpomeň na
svou první cigaretu. Určitě ti nechutnala, zakašlal sis, co? A že tě uklidňuje?
Tak proč kouříš pravidelně? To tě furt něco vyvádí z míry, že se musíš
pravidelně uklidňovat?“ věnuje
mi tajuplný úsměv, o kterém nedokážu rozhodnout, zda je upřímný nebo ne.
Vlastně o něm nemohu říci zhola nic.
„Kouříš,
protože kouřit chceš. To je přeci jednoduché.“ Její způsob vyjadřování mě naprosto
odzbrojí. Kolik jí proboha je? Kde se naučila takhle mluvit? Chci se jí zeptat,
ale nedá mi šanci. „To je odpověď na tvou otázku. Je to jednoduché, že?“
„Počkat,
ale já jsem se tě přeci na nic neptal.“
„Já
také neřekla nic o tom, že by ta otázka byla směřována mne. Pokládal sis jí
tady sám sobě. Ptal si se přeci, kdo jsi, nebo snad ne?“ Nechápu to. Jak to ví? Co je zač?
Neschopen jediného slova naslouchám jejímu chichotavému líčení.
„Je
to zvláštní, že ano? Jen se podívej kolem. Všude samé prázdné obličeje, nebo
šmouhy, jak jsi to popsal sám. Všichni se honí za pouhými pozlátky, ukájejí své
malicherné choutky, aniž by věděli, kdo vlastně jsou. A přitom je to všechno
tak jednoduché. Vůle je ta odpověď, kterou hledáš. To je to, co zbyde
v tobě samém, když si odmyslíš ty náhodné vlastnosti a tvou minulost.
Neutuchající a slepá vůle, co tě žene stále kupředu. To jsi ty. To jsou oni.
Jste
jen nádoby beze dna, co se nemohou nabažit naplnění. Zážitky, pocity, chutě,
vlastnictví… Bez jakýchkoliv hranic se snažíte zaplnit tu zející prázdnotu ve
svých srdcích. Víte to a bolí vás to. Proto pohlcujete víc a víc, zapomínáte.
Sami sobě se vzdalujete, odcizujete.
Ty
nyní stojíš na rozcestí. Buď se nyní přijmeš anebo zapomeneš. Buď budeš žít
sladký a veselý život ve lži anebo budeš bolestivě přežívat v pravdě.“
Nevěřícně
zírám do pustého chodníku před sebou. „Jak tohle všechno… kdo jsi?“ otáži
se směrem k ní, ale mluvím do prázdna. Nikde nikdo. Kam
zmizela? Kdo to byl? Ohlížím se všude okolo. Vidím však jen šmouhaté obličeje.
Znejistím, vstávám. Musím blouznit a mít jenom nějaké halucinace, uklidňuji
svůj otřesený rozum. Zapaluji si další cigaretu a za stálého otáčení nyní již
rychlým krokem spěchám zpátky domů.
Má
pravdu, to co zbude je jenom vůle, nevyčerpatelný chtíč. Stále jenom něco
chceme, za něčím se ženeme. A když toho dosáhneme, vůle si určí další cíl. Jsme
jako psi, kterým je stále dokola házen prachobyčejný okousaný klacek.
V nás se vůle ztělesňuje, v nás poznává sama sebe.
Je
jedenáct dopoledne a já jsem tak unavený. Znovu. Potřebuji další sprchu. Chci
se zbavit vzpomínek na dnešní den. Chci zapomenout a vrátit se zpět do svého
normálního života. Nechávám dopadat horkou vodu na své nahé tělo. Odnáší
otazníky, odpovědi, vyplavuje z mého nitra pochybnost a uklidňuje mou
mysl. Do krvavě rudého ručníku si utírám své dlouhé vlasy. S ještě
třesoucí se rukou utírám zrcadlo, abych nahlédl znovu na svůj odraz. Chci se
přesvědčit, že je vše tak jako normálně. Že to všechno byl jenom blud. Zvědavě
nahlédnu… A vidím šmouhu.
„Teď
už stačí chtít nic nechtít,“ ozve
se chichotajícím hláskem z povzdáli.
Téma vůle-že by inspirace Schopenhauerem? :) Jinak super čtení, donutí to člověka zamyslet se..
OdpovědětVymazatTrefa, zrovna jsem měl rozečtený Svět jako vůle a představa :). Díky!
OdpovědětVymazatTahle je jedna z nejlepších..
OdpovědětVymazat