neděle 5. dubna 2015

Chtít nic nechtít

Z říše podvědomí, kam za svými sny utíkám před šedivou realitou, mne násilně vytrhává kdysi tak oblíbená písnička. Vstávám. Sprchuji se. Snažím se vzbudit unavené tělo i mysl. Utírám zamlžené zrcadlo a hledím na svůj obraz. Pozoruji tmavomodré panenky. Anebo ony pozorují mě? Prohlížím si své vlnité dlouhé vlasy, co se jako černí hadi omotávají kolem ramen, krku, rukou i prsou. Ten obraz v zrcadle - měl bych to být já. Měl by to být obraz a já jeho malířem. Měl bych znát jeho příběh, důvod, proč je nakreslený právě s tímhle ustaraným výrazem. Nic z toho však nevím. Celý obraz je mi velkou neznámou. Hledím do tváře cizího člověka.

V rychlosti si vyčistím zuby, obléknu se a vycházím vstříc dalšímu pracovnímu dni. Proplétám se ulicemi ranního velkoměsta. Kráčím pomalým nejistým krokem. Náhodní kolemjdoucí mě předbíhají, vyhýbají se mi. Tu a tam do mého chatrného těla někdo nepozorností vrazí. Povětšinou něco dotyčný utrousí, ať už omluvu či urážku. Snažím se zaostřit. Vidět jejich výrazy, jejich mimiku a gesta. Snažím se ostatní vidět, identifikovat. Místo toho jsou všude jen šmouhy, dlouhé expozice, rozmazané fleky každodennosti. Procházím podchodem, připojuji se k plujícímu davu, kde si mě všichni postrkují jako pingpongový míček. Nechávám se unášet davem.

V tom si všímám sedící dívky. Může jí být kolem osmi let. Sedí schoulená v roztrhané bundě, drží se za kolena. Její blonďaté kadeře jí zakrývají obličej. I přes mihotající prázdná těla, co přetrhávají náš vzájemný pohled, vidím lesknoucí se slzu v koutku jejího zeleného oka. Chci jít za ní, zeptat se, co tu dělá, co potřebuje. Chci jí pomoct. Ale každý krok, co učiním směrem k ní je stržen proudícím davem, který mne unáší pryč, ven z podchodu. Rád bych se zastavil a pochopil, proč její tvář jako jediná je zaostřená, vyzařující emoce, autenticitu. Rád bych znal příčinu její slzy.

Na hodinách monumentálního kostela odbíjí osmá hodina. Touto dobou už bych měl být v práci. Dnes nepřijdu. Už nikdy nepřijdu. Usedám na prázdnou lavičku. Kolem poletují holubi. Ve vzduchu jde cítit mrazivý, leč již jarní vánek. Sedím sám, ponořen do vlastní nevědomosti. Slyším kolemjdoucí hovořit, smát se, naříkat. Jejich tváře jsou mi ale nepřístupné, stejně jako jejich nitra. Nedokážu vidět víc, než jen prázdné šmouhy, prázdné obleky, bundy a šaty. Zapaluji si cigaretu a nechávám její kouř proniknout svými plicními sklípky do krve, jež ho poslušně předá žadonícímu a nicnechápajícímu mozku. Probouzí ho z letargie a uvrhá ho do víru otázek, o kterých ví, že nezná odpověď.

Sedím dlouze, nehybně. Vyzvánějící telefon ignoruji. V mysli se sobě i světu obnažuji; pomalu a jistě se svlékám ze své minulosti, vzpomínky zahazuji jako použité spodní prádlo. Jsou to jenom nahodilosti, které mne nemohou určovat. Vzpomínky a výchova, můj původ, to nemohu být já. Kdyby mne vzpomínky činily mnou samým, pak bych v případě ztráty paměti zemřel. Můj věčně předstíraný optimismus, sžíravá žárlivost i ctižádost, strach z výšek a smrti, to všechno odpadá jako přívlastky chatrně připevněné na neznámý předmět. Zbavuji se vlastností, o kterých jsem si vždy myslel, že mne určují jako prošlého zboží. Co ještě od mého nitra odejmout, abych neviděl jenom svaly, kosti, kůži, vlastnosti, svou minulost, ale abych viděl sebe?

V tom mě z vnitřních úvah vytrhne ruka, mačkající mé rameno. Trhnutím se otočím. Přede mnou stojí plačící dívka z podchodu. Slzy zmizely a ona se nyní usmívá. Nechápavě si jí prohlížím. Kdo je zač?

„Proč jsi za mnou v tom podchodu nepřišel, když jsi chtěl?“ prohodí směrem ke mně hlasem, ze kterého jde slyšet mladistvá nevinnost.

„No… nemohl jsem. Byla tam spousta lidí. Co tu děláš?“ Opáčím, pln údivu.

„Na tom ale přece nezáleží,“ uchechtne se a posadí se vedle na lavičku, „vlastně na ničem nezáleží, pokud nevíš, kdo jsi.“

Její odpověď mnou projede jako chladný nůž živoucím masem. „Co to povídáš? Kolik ti vlastně je? Co jsi zač?“

Krátkýma nohama pohybuje dozadu a zase zpátky. Vytváří obraz dívky, co houpe nohama. Obraz, již jí nesedí stejně jako můj obraz mně. Sedí a hledí před sebe na kočičí hlavy. Vytahuju krabičku cigaret a zapalovač, když v tom stočí svůj pohled na mě. „Proč kouříš?“

„Protože mi to chutná, uklidňuje mě to,“ odsekávám naučenou frází, které sám nevěřím.

„To je ale nesmysl. Chutnat ti cigareta nemůže. Nikomu nechutná. Jen si vzpomeň na svou první cigaretu. Určitě ti nechutnala, zakašlal sis, co? A že tě uklidňuje? Tak proč kouříš pravidelně? To tě furt něco vyvádí z míry, že se musíš pravidelně uklidňovat?“ věnuje mi tajuplný úsměv, o kterém nedokážu rozhodnout, zda je upřímný nebo ne. Vlastně o něm nemohu říci zhola nic.

„Kouříš, protože kouřit chceš. To je přeci jednoduché.“ Její způsob vyjadřování mě naprosto odzbrojí. Kolik jí proboha je? Kde se naučila takhle mluvit? Chci se jí zeptat, ale nedá mi šanci. „To je odpověď na tvou otázku. Je to jednoduché, že?“

„Počkat, ale já jsem se tě přeci na nic neptal.“

„Já také neřekla nic o tom, že by ta otázka byla směřována mne. Pokládal sis jí tady sám sobě. Ptal si se přeci, kdo jsi, nebo snad ne?“ Nechápu to. Jak to ví? Co je zač? Neschopen jediného slova naslouchám jejímu chichotavému líčení.

„Je to zvláštní, že ano? Jen se podívej kolem. Všude samé prázdné obličeje, nebo šmouhy, jak jsi to popsal sám. Všichni se honí za pouhými pozlátky, ukájejí své malicherné choutky, aniž by věděli, kdo vlastně jsou. A přitom je to všechno tak jednoduché. Vůle je ta odpověď, kterou hledáš. To je to, co zbyde v tobě samém, když si odmyslíš ty náhodné vlastnosti a tvou minulost. Neutuchající a slepá vůle, co tě žene stále kupředu. To jsi ty. To jsou oni.

Jste jen nádoby beze dna, co se nemohou nabažit naplnění. Zážitky, pocity, chutě, vlastnictví… Bez jakýchkoliv hranic se snažíte zaplnit tu zející prázdnotu ve svých srdcích. Víte to a bolí vás to. Proto pohlcujete víc a víc, zapomínáte. Sami sobě se vzdalujete, odcizujete.

Ty nyní stojíš na rozcestí. Buď se nyní přijmeš anebo zapomeneš. Buď budeš žít sladký a veselý život ve lži anebo budeš bolestivě přežívat v pravdě.“

Nevěřícně zírám do pustého chodníku před sebou. „Jak tohle všechno… kdo jsi?“ otáži se směrem k ní, ale mluvím do prázdna. Nikde nikdo. Kam zmizela? Kdo to byl? Ohlížím se všude okolo. Vidím však jen šmouhaté obličeje. Znejistím, vstávám. Musím blouznit a mít jenom nějaké halucinace, uklidňuji svůj otřesený rozum. Zapaluji si další cigaretu a za stálého otáčení nyní již rychlým krokem spěchám zpátky domů.

Má pravdu, to co zbude je jenom vůle, nevyčerpatelný chtíč. Stále jenom něco chceme, za něčím se ženeme. A když toho dosáhneme, vůle si určí další cíl. Jsme jako psi, kterým je stále dokola házen prachobyčejný okousaný klacek. V nás se vůle ztělesňuje, v nás poznává sama sebe.

Je jedenáct dopoledne a já jsem tak unavený. Znovu. Potřebuji další sprchu. Chci se zbavit vzpomínek na dnešní den. Chci zapomenout a vrátit se zpět do svého normálního života. Nechávám dopadat horkou vodu na své nahé tělo. Odnáší otazníky, odpovědi, vyplavuje z mého nitra pochybnost a uklidňuje mou mysl. Do krvavě rudého ručníku si utírám své dlouhé vlasy. S ještě třesoucí se rukou utírám zrcadlo, abych nahlédl znovu na svůj odraz. Chci se přesvědčit, že je vše tak jako normálně. Že to všechno byl jenom blud. Zvědavě nahlédnu… A vidím šmouhu.


„Teď už stačí chtít nic nechtít,“ ozve se chichotajícím hláskem z povzdáli. 


3 komentáře:

  1. Téma vůle-že by inspirace Schopenhauerem? :) Jinak super čtení, donutí to člověka zamyslet se..

    OdpovědětVymazat
  2. Trefa, zrovna jsem měl rozečtený Svět jako vůle a představa :). Díky!

    OdpovědětVymazat
  3. Tahle je jedna z nejlepších..

    OdpovědětVymazat

Zpětná vazba potěší